Poslechněte si recenzi na knihu Jiřího Kratochvila Jízlivá potměšilost žití

Od Medvědího románu z roku 1990 píše letos už sedmasedmdesátiletý Jiří Kratochvil s takřka obsedantní umanutostí jeden a tentýž příběh jedinců, jejichž sny a možnosti se střetávají s dějinnými silami válečných, poválečných a padesátých let. Zjevně přitom vychází z vlastní osobní zkušenosti jednoho ze tří sourozenců, které otec na svém vynuceném odchodu do zahraničí zanechal na krku matce s neblahým cejchem potomků nepřítele státu.

Říkám-li jeden příběh, myslím tím základní příběh v mnoha nejrůznějších podobách a převlecích; společným poznávacím znamením je pak Jiřího rodné město Brno. Popisuje je s takovou akribií a v takových detailech, že se podle jeho knih můžete v Brně orientovat jako turisté s bedekrem v ruce, ovšem s tou veselou výhradou, že ta klíčová místa dějů nikdy nenajdete. Neexistují, jsou plodem autorovy opravdu neobyčejné imaginace.

Kulisa města se v Kratochvilových prózách přečasto rozrůstá tu do podzemí, ondy zase vzlétá až pod jeho střechy, to město je plné podivných tvorů a zvrácených duší, jež pod přátelskými gesty skrývávají svou vražednou a manipulativní povahu. Vlastně to ani tak není milované město jako kulisa hororů. To už souvisí s rázem osudů Kratochvilových hrdinů: s dojemným úsilím se pokoušejí vysmeknout ze smyček dějinných tlaků, v groteskní nadsázce zápasí o své autentické bytí, aby nakonec svůj zápas víceméně beznadějně prohrávali.

Románových a novelistických variací takových příběhů vydal dosud Jiří Kratochvil – počítám-li dobře – už patnáct, ale stále nemá dost. Letos k nim připojil šestnáctý a nazval jej hravou parafrází jednoho z největších románů svého velikého guru, totiž Nesnesitelné lehkosti bytí, jako Jízlivou potměšilost žití.

Logo|foto:Český rozhlas

Jakkoli název Kratochvilova románu odkazuje ke Kunderovi a stejně tak několik potměšilých citací z jiných Kunderových opusů, není to nejspíše záležitost významů, ale pouze postmoderní literární hra. Kratochvilova síla totiž spočívá kromě imaginativně zdůrazněného vypravěčství především v epickém napětí, nikoli v kunderovské intelektuální analýze zkonstruovaného světa.

Jiří je v próze opravdu především „neřestným vypravěčem“ (neřestný tu ale neznamená nemravný), nikoli analytickým intelektuálem. V Jízlivé potměšilosti žití si v jedenácti kapitolách můžete vychutnat dvě vyprávěcí linie, spřažené všudypřítomným a do dějů zasahujícím vypravěčem: Jeden tvoří detektivně zabarvené osudy jistého Adama Kočího, syna oblíbeného soukromého očka Dana Kočího, s jehož postavou se čtenáři setkali už v předcházejících Kratochvilových románech, druhý vypráví jistý králík, chovaný původně na balkoně činžáku na Biskupské.

Tvor je to nadmíru vzdělaný a schopný lidské řeči i hluboké sebereflexe, jenž si je dobře vědom, že jeho konečným osudem je projít lidským zažívacím traktem. Adam Kočí je naopak konfrontován s příšernou vraždou a okolností, že veškeré slávě navzdory, je jejího vyšetřování zbaven, aniž je jasné, proč.

A je tu také Adamův umírající otec Dan se svým archivem usvědčených nevěrnic i sbírkou fotografií lidských tváří odsouzenců k smrt s giocondovskými úsměvy, již pořídil za velmi zvláštních okolností jeho katovský kamarád povědomého příjmení Mydlář. Králičí příběh rámují temné časy raných padesátých let minulého století, Adam Kočí prožívá svá dramata v přítomnosti.

A protože život, dle Kratochvilova přesvědčení, čerpá z literatury, nechybí ani fiktivní rozpracovaný román, jejž autor, píšící jinak tklivé ženské příběhy pod manželčiným jménem, právě nazval tou Jízlivou potměšilostí bytí…

„Velký“ příběh Adama Kočího, zrazovaného v práci „charakterově podvojnými“ nadřízenými, a končící po vyhazovu od policie návratem k otcovu řemeslu privátního detektiva, má proto v králičím osudu z raných padesátých let své groteskní zrcadlo.

To vše je skloubeno a vyprávěno s mimořádnou přesností a lehkostí, běžící jako dobře namazaný stroj. Celý ten čtenářsky dobře přístupný mechanismus, vytvořený s kratochvilovským vtipem a neobyčejnou slovesnou silou, nese vespod notorickou, třebaže úspěšně ironizovanou vypravěčovu úzkostnou skepsi: Kromě smrti v životě není jiné jistoty a naše naděje jsou jen jinou verzí králičí víry o daleké zaslíbené zemi Austrálii. Hle, jízlivá potměšilost žití.

Jsou prázdniny, čas čtenářských orgií, a román Jiřího Kratochvila Jízlivá potměšilost žití čtenáře rozhodně nudit nebude. Kdyby se jim snad zdálo, že celá ta 220 stránková konstrukce krutě ironických událostí, zlomů a zlovolných příběhů je poněkud naddimenzovaná vůči tezi, kterou svého času vyjádřil s krajní lapidárností nobelista Jaroslav Seifert dvojverším Život je jen jeden, / jiný život není… doporučuji četbu Kratochvilova prozatím posledního románu doplnit knihou, k níž ironicky odkazuje poslední věta jeho románu – totiž Kunderovými Směšnými láskami a speciálně povídkou Eduard a Bůh.

Ateista Eduard se v ní šťastně usmívá v kostelní lavici nad svou lítostí, že Bůh neexistuje – a z té lítosti se mu náhle zjeví boží tvář jako realita. Iluze je tedy pravým důvodem Eduardova šťastného ateistického úsměvu. Kratochvilův Adam Kočí nad vonnou králičinou u štědrovečerního stolu dospívá k iluzi stejné ražby. Dva různí spisovatelé zcela protikladných tvůrčích postupů dospívají ke stejným pointám. Kratochvilova literární hra tím náhle získává úplně nové významy.