Podle manželky jsem tak trochu Kelišová, směje se Patrik Eliáš

Patrik Eliáš se narodil v Třebíči, až do 8. třídy hrál za tamní Elitex, objevil se i v dresu Pardubic či Znojma, v roce 1992 začal hrát za Kladno. V NHL nastoupil poprvé v sezóně 1995/1996. V rámci svého klubu New Jersey Devils je držitelem mnoha klubových rekordů. Dnes jeho číslo 26 visí u stropu haly jeho mateřského týmu. Sehrál 1240 utkání v NHL a nasbíral přitom 1025 kanadských bodů. Je druhý mezi Čechy za Jaromírem Jágrem.

Když se teď koukáš na hokej, dokážeš to bez emocí?

Vůbec ne. Jakýkoliv sport nedokážu sledovat bez emocí a myslím si, že to k tomu patří, ať už ho hraji, ať už jsem to měla jako práci profesionálně nebo pro zábavu, tak v tom mám vždy emoce. Jsem velký fanoušek fotbalu, když jsem koukal na finále mistrovství světa, tak jsem nemohl koukat na ten penaltový rozstřel a vždycky jsem se otočil zády, když jsem pak v odraze ze skla viděl, jak to dopadlo, tak jsem vykřikl. Holky si ze mě dělaly srandu.

Hokeji jsem vděčný, mám díky němu krásný život.

Chtěla bych mluvit o okamžiku, kdy tvůj dres s číslem 26 stoupal ke stropu haly tvého mateřského týmu. Když si na ten moment teď vzpomeneš, jaká fotografie naskočí?

Jak sedíme celá rodina na tom ledě. Já jsem na podiu a vidím před sebou Péťu s holkami a moje rodiče, bráchy, v pozadí vidím lidi a tým v hale. Ono to vypadlo jako, když přijeli Hujerovi. Měl jsem takový malý domeček se třemi pokoji a ložnice, nás tam bydlelo v tu chvíli asi 18 lidí. Naštěstí v Americe je normální, že tam mají obytný sklep, takže tam se jich vešlo nejvíc.

Patrik Eliáš|foto:Benedikt Renč

Co je největší úspěch tvé kariéry?

Samozřejmě teď zpětně je to opravdu to, že jsem se dostal z malého města, z Třebíče, která má 40 tisíc obyvatel, přes Kladno, reprezentaci, přes farmářský klub až do NHL. Pak se to uzavře tím, že odehrajete 19 nebo 20 sezon v NHL a vyvěšují tam klukovi z Třebíče dres. To je pro mě ten největší úspěch, ta cesta, prožít to a zanechat za sebou něco.

A být vzorem?

Já jsem třeba nikdy vzory moc neměl. Starší bráchy jsem měl jako vzory. Potom tím, jak nebyly sociální platformy atd., jsme o ničem nevěděli, já jsem v raném věku nevěděl, že je NHL. V pokoji mně visely plakáty Duran Duran a Queen, nebyli to sportovci.

Četla jsem celou řadu rozhovorů s tebou, ptali se tě na velmi osobní otázky, ale ve všech těch odpovědích vyznívá pro mě jako pro čtenáře tvoje skromnost. Čím to, že tvůj sportovní úspěch s tebou nezamával?

Kdybych byl jenom skromný, tak bych se možná nedostal tam, kde jsem byl. Chtěl jsem být lepší než ostatní, kolikrát jsem to asi i dával najevo, ale v tom směru, že jsem chtěl vyhrávat, že jsem nechtěl prohrávat. To samé bylo v reprezentacích, to samé bylo potom i v prvních letech v Americe. Já jsem třeba věděl, že jsem lepší než ostatní, ale člověk si musí tak nějak počkat na ten správný čas. Když ten moment přijde, tak ho musí využít.

Patrik Eliáš a Alena Zárybnická u mikrofonu Záletů|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Je ještě jeden titulek, u kterého prosím o vysvětlení. „Splácím hokeji dluh.“ Jaký dluh je třeba splatit hokeji?

To, co mi dal a nejen to té finanční stránce, to je bonus. Díky hokeji mám krásný život a moje blízká rodina, jsem za to nesmírně vděčný. Co mě naučil, tu soudržnost, disciplínu. Co všechno to obnáší po hokejové stránce, po sportovní stránce, ale i po osobní, dělat věci pro druhé a mimo hokej, ať je to charita, prostě dávat zpět, uvědomit si, jakou máme výjimečnou situaci, že jsme mohli od mládí dělat to, co nás baví a mít to jako práci, dostávat za to skvěle zaplaceno. Já si toho nesmírně vážím, že jsem tu příležitost měl. 

Na co se tě vlastně nikdo za tvoji sportovní kariéru ze sportovních novinářů, ani z přátel a ani z nejbližší rodiny nezeptal a ty to považuješ za věc, která by měla zaznít, která je důležitá?

Tohle je teda těžká otázka. Myslím si, že jsem docela otevřená kniha, takže to co, chci, aby lidé věděli, ví, nic neskrývám. O mně je tak nějak známo úplně všechno. Nevzpomenu si na nic, co bych v sobě nějak skrýval nebo co bych chtěl, aby se o mně vědělo. Manželka si ze mě dělá srandu, že jsem trošku Kelišová, že vždycky chci s někým komunikovat, asi mi možná trošku chybí ten tým, ta soudržnost. Nenapadne mě něco, na co bych se zeptal sám sebe.

Proč se Patrik Eliáš rozhodl pro hokej, ne pro fotbal? Jak se seznámil se svou ženou? A jakou životní zkušenost by rád předal svým dcerám?