Pianistka hrající jen na černých klávesách. Slavný román Elfriede Jelinekové jako Četba s hvězdičkou

10. říjen 2021

„Tento román je všechno, jen ne pornografický,“ řekla o své Pianistce Elfriede Jelineková. Z knihy nositelky Nobelovy ceny za literaturu se na Vltavě bude číst od pátku 22. října.

„Erika, luční květina. Po ní se tato žena jmenuje. Před porodem matce tanulo na mysli něco plachého a křehkého. Když pak pozorovala ten chuchvalec slizu, který jí vystřelil z těla, ihned se dala do práce, aby ho bez jakýchkoli ohledů vtloukla do té správné podoby a udržela ho tak v čistotě a jemnosti.“

Jsou knížky, které bychom si vzali na pustý ostrov. A jiné, které spíš pustý ostrov připomínají. Mezi takové ostrovy téměř bez vegetace, zato ale se vzrušující dýmající sopkou, patří i román Pianistka – a jistým způsobem i jeho autorka Elfriede Jelineková (1946). Ta ostatně označuje Pianistku (1983) za svou nejosobnější knihu. Brání se ovšem pojmu autobiografie – a ještě více označení pornografie, jež se na knihu pokoušela nalepit – ostatně kdoví čím – část rakouské kritiky.

Na Festivalu spisovatelů Praha 2009 to autorka zkusila říct jasně: „Tento román je všechno, jen ne pornografický. Pornografie sugeruje touhu všude a v každé chvíli. Román dokazuje, že to neexistuje, že se jedná o pojatý manévr, tak aby ženy zůstaly k dispozici, neboť jsou především ony předmětem pornografie, a muži se na ně dívají a svým pohledem můžou proniknout do jejich těl. Jsem zvyklá, že jsem špatně pochopena. A pak mě viní za to, že mým způsobem psaní jen zkouším analyzovat. To, co říkám, má určité sdělení. Ale toto sdělení nikoho nezajímá.“

Elfriede Jelinek

Najít ono sdělení ovšem není vždy snadné. Příběh nerovné lásky stárnoucí učitelky hudby, která chce být ovládána – citově, ale i sexuálně – svým mladým žákem, přičemž mu současně chce vládnout, je komplikovaný už z psychologického hlediska – natož při hledání nějakého sdělení či poslání; situaci paradoxně ani neusnadňují silné občanské postoje autorky (feministické, marxistické), pro něž je v Rakousku respektována, ale i (doslova) nenáviděna. Ne každý se z její Nobelovy ceny (2004) radoval.

Často se píše o tom, jak Jelineková píše: o jejím břitkém analytickém stylu, o odtažitém způsobu vyprávění, o čtenářské náročnosti. Ale máloco jsem našel o jejím jedinečném humoru – pravda občas až cynickém, jindy ale ostrém jako úšklebek. A jindy i soucitném, i když jakoby skoro na zapřenou.

„Erika se nemůže podřídit žádnému muži, když už se tolik let podřizovala matce. Stačí, když si někdy vzpomene na své vzácné experimenty s opačným pohlavím. Erika si pokaždé jenom přála, aby byla zase co nejrychleji zpátky u matky. Při milostném aktu ovšem nezůstane dlouho grandiózní žádná žena.“

Z překladu Jitky Jílkové román pro rozhlas upravil autor článku, v režii Lukáše Kopeckého účinkují Eva Novotná a Ivan Dejmal. Čtrnáctidílná četba vznikla k autorčiným říjnovým 75. narozeninám.

Spustit audio

Související

Více o tématu