Petr Honzejk: Referendum není vrchol demokracie, ale alibismu

Třeba v referendu o euroústavě ve Francii v roce 2005 lidé ve skutečnosti nehlasovali o smlouvě, která měla prohloubit evropskou integraci, ale o nepopulárním prezidentu Chiracovi a o přízraku polského instalatéra, který byl podle dobové představy hrozbou pro pracovní místa.

Do euroústavy si promítli strachy a antipatie a odmítli ji, anižby jejich ne mělo se samotným dokumentem cokoli společného. Také nyní v Řecku se nehlasuje o položené otázce, tedy o tom, jestli má země přijmout podmínky mezinárodních věřitelů pro pokračování záchranného programu.

Řekové jsou přesvědčení, že ve skutečnosti hlasují o tom, jestli si uchovat euro a dále, zda zůstat v Evropské unii. Něco málo na tom je, ale souvislost je přeci jen poměrně volná.

Čtěte také

Oba příklady ukazují, že referenda jsou tak trochu hrou ve stylu ptejte se mě na co chcete, já na co chci odpovím. Chování voličů je nevypočitatelné a nálada se často obrací proti politikům, kteří referenda vyhlašují, protože nejsou ochotni nést zodpovednost za vlastní rozhodnutí a za jeho důsledky.

Alibisté na alibismus nezřídka doplácejí – což může v neděli pocítit i řecký premiér Tsipras. Referendum není vrcholem demokracie, jak se často tvrdí. V mnoha případech je to spíš příznak slabosti zvolených politiků.

Řecký premiér Alexis Tsipras. Jeho vláda se rozhodla až do 6. července uzavřít všechny banky|foto: ČTK/AP, Petros Karadjias,ČTK

Je naprosto nevhodné používat referendum jako metodu rozhodování ve složitých expertních záležitostech, protože veřejnost si do nich vždy promítne to co chce a nikdy není dopředu jasné, co to bude.

V Česku nyní míří do sněmovny návrh na zákon o obecném referendu. Dvě stě padesát tisíc lidí by mělo mít možnost dosáhnout hlasování prakticky o čemkoli. Obávám se, že to není úplně dobrý nápad.

Čtěte také

Je snadné představit si například čtvrt milionu podpisů za referendum o přijímání běženců. V takovém plebiscitu by se ve skutečnosti nehlasovalo o pomoci uprchlíkům, ale dostal by průchod iracionální strach z neznáma. Pak by se mohlo hlasovat o uzavření hranic. A tak dále.

Na domnělém vrcholu demokracie lze snadno ztratit svobodu. S referendy je dobré šetřit. Patří na jednu stranu tam, kde se rozhoduje o zásadních otázkách suverenity země a hodnot společnosti.

„Nedokážeme pochopit fakt, že tak – nejen pro Řecko – významné referendum má být připraveno a uskutečněno během jediného týdne,“ říká švýcarská ministryně financí Eveline Widmer-Schlumpf|foto: ČTK/AP, Thanassis Stavrakis,ČTK

Typickým příkladem byl vstup do Evropské unie. Na stranu druhou patří referenda na místní úroveň, coby nástroj řešení problémů, které jsou lidé kvůli místní znalosti schopni posoudit otázky typu stavby nové radnice.

V prostoru mezi tím má fungovat zastupitelská demokracie, která politickou legitimitu dovybavuje expertními znalostmi profesionálů. Chaos panující kolem řeckého referenda, kde nikdo ani neví, co bude, když to dopadne tak nebo onak, o tom myslím svědčí dostatečně.