Pěstouny se nejčastěji stávají prarodiče

„Většinu pěstounských rodin tvoří babičky a dědečkové. Obecně se jedná o příbuzenské pěstouny. Tak tomu není jen u romských rodin. Faktem ale je, že všichni romští pěstouni jsou prarodiče. Nemáme a neznám pěstounskou romskou rodinu, která by si vzala cizí dítě z dětského domova, ani která by byla pěstouny na přechodnou dobu. Neříkám, že neexistuje, jen že já nemám tu zkušenost, žádnou dostupnou informaci,“ říká vedoucí týmu služeb pěstounům na Praze 14 Lenka Horváthová a poodhaluje nejčastější důvody pro osvojení dítěte do pěstounské péče:

„Z různých důvodů se rodiče nemůžou nebo nechtějí starat o své děti. Buď jsou moc mladí, často je v tom ekonomická nestabilita, nejsou vhodné podmínky, třeba nemají bydlení.“

Vnučka je pro mě jako vlastní dcera

Paní Libuši by nenapadlo, že by ve svých 48 letech ještě mohla vychovávat miminko:

„Vychovala jsem šest dětí a ty tou dobou už byly všechny dospělé. Pak nastala tato situace a my jsme s manželem tedy přijali cizí dítě za svoje vlastní. Vychovávám ji od peřinky, přijala jsem ji za svou vlastní dceru, máme mezi sebou vztah jako máma s dcerou.“

Pěstounkou se oficiálně stala až po dlouhých 14 letech. K rozhodnutí ji sice donutily okolnosti, ale dnes je za něj ráda:

„Pěstounskou jsem se stala až po 14 letech, protože to schválili zákon, podle kterého pokud dítě onemocní, nestačí podpis mého syna, ale musí se podepsat i její maminka (u lékaře). Tu jsme ale nikdo neviděli od jejího narození.“

Dnes už přiznává, že se bála, aby se plnoletosti vnučky vůbec dožila. Přeci jen je paní Libuši 66 let.

„Náš vztah a citové pouto bylo jako mezi maminkou a dcerou. Ona mi říká mami. Já jsem jí nechtěla dát žádný cizí ženský. Dneska je jí 18 let, chodí na prestižní gymnázium a jsem na ní velice pyšná. Splnil se mi s ní sen. Vždycky jsem ji chtěla vychovat dobře. Děkuju Bohu za to, že jsem se toho dožila.“