Pavel Klvač: Krajiny s Janem Lacinou a Antonínem Bučkem

25. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Antonín Buček s Janem Lacinou  pod Velkým Rozsutcem na Malé Fatře, červen 2005

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

Fejeton Pavla Klvače je ohlédnutím za význačnými osobnostmi české ochrany přírody Janem Lacinou a Antonínem Bučkem. Od smrti prvního z nich uplynul v březnu rok, druhý odešel před třemi lety.

Jan Lacina a Antonín Buček pro mě představovali bájnou dvojici brněnské ochrany přírody. Znal jsem jejich texty z časopisu Veronica, něco málo o nich i z doslechu. Po letech mého kavárenského zájmu o ochranu přírody při studiu sociologie konečně došlo i k osobnímu setkání. Ve správnou chvíli, ostatně jako mnohdy jindy, mě k nim nasměrovala moje učitelka, profesorka sociologie, Hana Librová, výjimečná osobnost brněnské enviromentalistiky, jejíž rozhled a aktivity se klenuly nad tehdejší propastí mezí přírodními a humanitními naukami, mezi vědou a aktivismem v ochraně přírody. Bylo to právě včas. Nasycen vleklým přehazováním sociálněvědného haraburdí – diskurzů, paradigmat aj. – jsem začínal, přiznávám, že poněkud předčasně, podléhat akademické únavě. Osudové setkání ve mně probudilo novou energii a zvídavost.

Jan Lacina pod horou Pop Ivan na Podkarpatské Rusi, červen 2007

Na společných studijních a badatelských cestách moravskými, českými a slovenskými krajinami – krajinou města Brna a jeho okolí, po jihomoravských stepích a luzích, Českým Švýcarskem, Českým středohořím, Malou Fatrou, Vysokými Tatrami –  jsem zůstával ohromen jejich výkladem krajinně-ekologických souvislostí a okouzlen znalostmi přesahů do historie a způsobu života obyvatel a četnými odkazy k jejich uměleckým reflexím, především v poezii, literatuře a výtvarném umění. Každá taková cesta pro mě byla – slovy Jana Laciny –  „pohyblivým svátkem“. Těšil jsem se na diskuse v knihami majestátně přetížené a doutníky začouzené pracovně Antonína Bučka na Lesnické a dřevařské fakultě Mendelovy univerzity, kam se přicházelo starobyle a osobitě vyhlížejícím muzeem – chodbou s vitrínami semen, šišek a řezů všemožnými dřevinami. Vzácně se mi poštěstilo navštívit i Jana Lacinu v jeho akademické poustevně detašovaného pracoviště Ústavu Geoniky Akademie věd České republiky u řeky Svratky. Obklopen „zpustlou zahrádkou“ a jejími živáčky – strakapoudy, drozdy a rejsky – měl v sobě cosi ze svatého Františka.

Společné cesty do vzdálených krajin

K vrcholům těchto šťastných let patřily i společné cesty do vzdálených krajin, se zážitky, jež se pro mě staly zásadním způsobem odborně i bytostně formujícími. Ať už šlo o bádání v úmorném tropickém horku jemenského ostrova Sokotra, nebo terénní měření na Zlatníkových výzkumných plochách v horách Podkarpatské Rusi, síla prožitku skutečné přírody byla cosi mnohem závažnějšího, než se mi podařilo nahlédnout teoretickým aparátem sociálního konstruktivismu, jakkoli si i tento sociologický instrumentář zachoval v mém pohledu na svět důležité místo. S deštníkem a kufrem jsem mezi ostatními do přírody lépe vybavenými kolegy vzbuzoval pobavení a hrdě přijal roli „kavárenského ekologa“. Mimochodem, byl to právě Jan Lacina, který mi po několika dnech strádání na tábořišti pod Popem Ivanem nabídl kávu ze svých zásob, udiven, jak jsem se mohl vydat do karpatské divočiny takto nepřipraven.

Antonín Buček v NPR Nefcerka ve Vysokých Tatrách, červen 2005

Řádná pouť po pralesních a pasteveckých stezkách a pěšinách pak měla zpravidla svůj konec v útěšném prostředí venkovské putyky. Po aklimatizačním přípitku s doprovodnou průpovídkou „Pánové!“ byli do hovoru o krajině záhy vtaženi i přítomní domorodí pijáci. Současnost se proplétala s minulostí, historie s mýtem, vědecká terminologie s každodenním výrazivem.

Funkce těchto besed nebývala rekreační, organicky doplňovala krajinně-ekologická bádání tam, kde moc moderních vědeckých metod ztrácela na své epistemologické síle. Jakkoli má v sedu na pařezu proces tvorby fytocenologického snímku okolního lesního segmentu svou noetickou relevanci i poezii, skutečný obraz krajinné struktury může být komplexně dokreslen až v biotopu hospody. Existují prostě data, která z krajiny ani s nejmodernějším technickým vybavením nevyčtete.

Hospodské bádání

Základním předpokladem úspěšného hospodského bádání o krajině je schopnost splynutí s místním prostředím, naladění se na lokální svéráz a osvojení si domorodého dialektu. Osvědčená metoda k ovládnutí těchto klíčových kompetencí – dnešní terminologií soft skills – vede přes konzumaci lokálních alkoholických produktů. I začátečník v oboru brzy zjistí, že efektivita pohárku karpatské kořalky je účinnější než semestrální kurz nebo obsáhlá metodologická příručka. Nicméně ani tato metoda není snadná, je zapotřebí její dlouhodobé osobní kultivace, nejlépe pod dohledem zkušeného mistra, jakým byl zejména docent Lacina víc než spolehlivě. Pak už to jde víceméně samo.

Tu a tam se badateli v Karpatech poštěstí najít nálevnu, kde hranice mezi „uvnitř“ a „vně“ není ostře vymezena, kde se biotopy hospody a krajiny pozvolna prostupují. Taková terénní výzkumná stanice je pak k bádání zvláště vhodná a ovoce poznání v ní lze sklízet jaksi bezprostředně, v krátkém časovém intervalu a ve velkých datových souborech současně. Zjednodušeně by se dalo říct, že příroda zde do hospody sama leze. Příkladem může být několikaleté legendární pozorování chocholouše obecného – Galerida cristata – v 2. bukodubovém vegetačním stupni v nálevně „U Pepsiho“ na Svaté Heleně v rumunském Banátu. Do zdejší krajiny „s kravinci, dudky a větrníky“ jsme se vraceli vždy zjara. Bývaly to výpravy charakteristické směsí vůní bující přírody, domácích specialit a typické místní cujky!

Krása těchto vzpomínek z kopců nad Dunajem má pro mě dnes podobně bájnou povahu jako život obou vzácných mužů. Tak nějak pryč a přece stále tady, těžko k uvěření a přesto musí být pravdou.

autor: Pavel Klvač
Spustit audio

Související