Pardubice: Ráj perníků, mekka sportu a dostihových závodů. Velká pardubická vznikla z honů na jelena
Pardubice jsou krajské město Pardubického kraje. Název Pardubice se ustálil v 15. století. Do té doby se město objevuje pod názvy Purdavitz, Pordábic nebo Pordobitz. Město proslulo pečením perníků, dostihovými závody nebo hokejem. Podle sčítání v roce 1921 ve město žilo 25 162 lidí. Podle statistických údajů k 1. lednu 2022 žije v Pardubicích celkem 88 520 obyvatel, tedy 3,5x více lidí než před sto lety. Co mu lidé prorokují za dalších sto let?
RANÁ FAKTA
- 1295 – První písemná zmínka o městě.
- 1515 – Ve městě peče perníky první perníkář.
- 1845 – Do Pardubic přijel první vlak.
- 5. listopadu 1874 – Poprvé se běžel překážkový dostih Velká pardubická.
- 13. května 1911 – Jan Kašpar odstartoval ke svému prvnímu dálkovém letu z Pardubic do Velké Chuchle u Prahy.
V Pardubicích se můžete vydat na krásný zámek, jehož mohutné valy dosahují až k prvnímu patru zámku. „Kdybychom tudy šli v roce 1923, tak bychom museli zaplatit. Valy byly sice od roku 1922 zpřístupněné veřejnosti, ale muzejní spolek potřeboval peníze na údržbu, takže se vybíralo vstupné 1 koruna. A pokud jste na valy chtěli chodit samostatně a mít permanentku, tak jste dali 10 korun a vyfasovali klíč,“ vypráví historik Jan Tetřev z Východočeského muzea v Pardubicích.
Zámecké valy nebyly vždy jen oázou klidu. Blízko nich se pohybovala také auta. „Jezdila především nedalekou Labskou ulicí. K zámku nezajížděla tak často, ale zámek v té době sloužil z velké části jako činžovní dům. Tak tu byl slušný ruch.“
FOTO: Prostor náměstí Republiky byl na konci 19. a počátku 20. století upraven jako harmonický přechod mezi starým a novým městem. Naleznete zde množství staveb od význačných architektů 20. století. Zdroj: Východočeské muzeum Pardubice a Jana Volková
Život v podzámčí
Ruch byl také v podzámčí, kde v roce 1924 vznikly tenisové kurty. Bohatou činnost tehdy vykazovala i pardubická sokolská jednota, která se své nové budovy dočkala o rok dřív.
FOTO: Sokolovna byla dostavěna v roce 1923 v lokalitě na Olšinkách. Po postavení sokolovny se úspěšně rozvíjela činnost ve sportech jako volejbal, házená, veslování, gymnastika, atletika apod. Zdroj: Východočeské muzeum Pardubice a Jana Volková
Rok 1923 byl také rokem začátku vysílání rozhlasu. „Ze 17. srpna tohoto roku máme první zprávu o pardubickém občanovi Zdeňkovi Zahradníkovi, který se jako první z Pardubic přihlásil za abonenta Radiojournalu. Do týdne od přihlášky mu nainstalovali rozhlasový přístroj. Dalo se zpočátku poslouchat jenom se sluchátky a pan Zahradník si ještě po letech stěžoval, že poslech mu rušila blízká elektrárna v Pardubicích-Karlovině a že největší poruchy mu způsobovalo četnictvo, které neustále zjišťovalo, co to má, protože mu stále vracelo žádost o koncesi a četníci u něj byli stálými hosty,“ usmívá se historik.
Velkolepá pasáž a unikátní krematorium
S rostoucím počtem obyvatel se ve 20. letech rozšiřovala i bytová výstavba. Začal se rodit koncept velkých Pardubic. Kolonie rodinných domků vyrůstaly na Skřivánku, na Židově, Přerovsku, ve Svítkově, u nového závodu Telegrafie, pozdější Tesly v Pardubičkách. Na náměstí před Zelenou bránou byla postavena budova Anglobanky a o kus dál, na třídě Míru, byla v roce 1925 vybudovaná pasáž.
FOTO: Automatické Winternitzovy mlýny, impozantní komplex staveb z režného zdiva na břehu Chrudimky. Vyprojektoval je Josef Gočár. V současné době prochází stavba rekonstrukcí, vznikne tam Gočárova galerie a sídlo Nadace Automatické mlýny manželů Smetanových. Zdroj: Východočeské muzeum Pardubice a Jana Volková
„Každé pořádné město mělo mít svou pasáž. I pro Pardubice to byl takový velkoměstský sen. Místní stavitelé Antonín Kratochvíl a František Veselý zakoupili usedlost a tento sen realizovali, když zadali projekt přímo architektu Ladislavu Machoňovi. Měl propojit obytné místnosti, byty a obchodní prostory,“ vypráví historik Matěj Bekera.
FOTO: Stavba budovy Ředitelství pošt a telegrafů zahájena 19. ledna 1924 podle projektu architekta Ladislava Machoně. V současnosti jsou tu kanceláře magistrátu a krajského úřadu. Zdroj: Východočeské muzeum Pardubice a Jana Volková
Obchodní prostory dnes mají krásné výlohy v celé délce pasáže a vypadá to jak na francouzském bulváru. „Pasáž má 50 metrů, obchodů tu bylo 27, bytů 31, a dokonce tu byla i suterénní restaurace. Celá stavba vyšla na 1 600 000 korun.“ Průčelí pasáže zdobí čtyři civilistní sochy, které vytvořil sochař Karel Dvořák. „Místní tisk jim nehezky říkal ‚kreténské figury‘,“ dodává historik.
Další významnou stavbou dokumentující bouřlivý rozvoj Pardubic je pardubické krematorium, které se objevilo i ve filmu Spalovač mrtvol. „Čerstvě bylo povoleno pohřbívání žehem, takže proto krematorium vůbec mohlo vzniknout. Otevřelo se 28. října 1923,“ upřesňuje Matěj Bekera. První kremace se v něm konala 29. října 1923.
FOTO: Pardubické krematorium je stěžejní dílo architekta Pavla Janáka a malíře a výtvarníka Františka Kysely vybrané z téměř stovky projektů v architektonické soutěži v roce 1918. Zdroj: Východočeské muzeum Pardubice a Jana Volková
Pardubický perník
O 20. letech minulého století se mluví jako o zlaté éře pardubického perníku. Právo vyrábět perník potvrdila Pardubicím v roce 1756 Marie Terezie. Ve 20. letech 20. století už vyrábělo perník v Pardubicích 13 firem. „Tenkrát ještě nebylo tolik měkké cukrařiny a perník byl oblíbenou pochoutkou, hlavně perníkové řezy. To znamená, že se pekly pláty, které se potom krájely a polévaly se třeba čokoládovou polevou, sypaly mandlemi nebo i kandovaným ovocem. To bylo asi nejžádanější zboží,“ přibližuje zlatou éru cukrář a perníkář Pavel Janoš.
Kromě klasických řezů si popularitu získaly perníky ve tvaru srdce v cukrově-rumové polevě. „Perníkářství bylo významné řemeslo, ve firmách pracovalo několik set zaměstnanců. Perník se začal vyvážet do světa, nejdříve do Polska, ale také do Velké Británie, a dokonce do Austrálie.“
Velká pardubická
V roce 1923 se tu už hrál fotbal, jezdilo se na bicyklech, motorkách, k vidění byly boje v řecko-římském zápase. A nesmíme zapomenout na Velkou pardubickou. Diváci ji tehdy mohli sledovat z dřevěné tribuny, která měla v přízemí restauraci, vážnici a šatny jezdců. Ve vyšších patrech pak byly lóže pro vzácnější hosty.
FOTO: Původní historická tribuna na dostihovém závodišti v Pardubicích byla v roce 1977 stržena a nahrazena novou železobetonovou tribunou v roce 1981. Tehdy koně mířili k cíli před tribunu zleva. Zdroj: Východočeské muzeum Pardubice a Jana Volková
„Velká pardubická byla už tehdy velkou a zaběhnutou událostí. V tom roce už to byl 42. ročník. Zrodila se z parforsních honů, což je v podstatě hon na jelena, který sem přišel z Anglie díky aktivitám knížete Oktaviána Kinského z nedalekého Chlumce. A protože hony byly běh krajinou, kde se překonávaly různé přírodní překážky, tak k těm dostihům už to byl jenom kousíček,“ vysvětluje Kateřina Nohavová z Dostihového spolku.
„Před sto lety bylo na startu 10 koní. Byli to většinou koně českých stájí a byla tam jedna klisna z Maďarska. Tehdejší novinkou bylo, že koně nesli váhu ne podle své výkonnosti, ale podle stáří. To znamená, že ti mladší nesli nižší váhu.“
FOTO: Stará cílová rovinka. V roce 1998 byl kvůli otevření nové tribuny cílový sloupek přesunut na druhou stranu cílové roviny. Dnes tedy koně míří do cíle od severovýchodu do kopce, je to pro ně přirozenější. Zdroj: Východočeské muzeum Pardubice a Jana Volková
Dnešní délka dráhy Velké pardubické je 6 900 metrů. „Před sto lety byla o kousíček kratší. Měřila 6 400 metrů a měla také méně překážek. Dříve jich bylo 24, dneska koně překonávají 30 překážek.“
Hokej a plochá dráha
Pardubice žijí také hokejem. Hokejový klub LTC Pardubice byl založen Vilémem Weissem přesně v roce 1923. „Ze začátku tady hokej nebyl nijak navštěvovaný. Hráči měli obtížné podmínky, mohli trénovat až večer, protože přes den probíhalo veřejné bruslení a spoustu zápasů také nedohráli kvůli počasí,“ říká historička Petra Městecká.
V roce 1929 se jel na pardubickém závodišti první ročník Zlaté přilby. Je to nejstarší plochodrážní závod na světě.
DALŠÍ VÝVOJ V PARDUBICÍCH
- Po druhé světové válce vyrostlo na jižním okraji města sídliště Dukla, a to v místě, kde se v období první světové války rozkládala Velká vojenská nemocnice, tzv. karanténa.
- 50. léta – Městem začaly jezdit trolejbusy a vzniklo nové vlakové nádraží.
- 1974 – Byl otevřen obchodní dům Prior postavený ve stylu brutalismu.
- 1989 – Dominantou města se stala telekomunikační věž na levém břehu Labe.
2123: Transformace sídlišť a perník s řasami?
„Za sto let Pardubice stále budou kompaktním městem, nebudou se příliš rozvíjet do okolní krajiny. Budou mít kvalitnější veřejná prostranství, která budou lépe vzájemně propojená. Bude probíhat nějaká postupná transformace dnešních panelových sídlišť, která v té době už budou možná technicky za svým horizontem. Tato území se transformují do nějaké formy hustší zástavby,“ myslí si městský architekt Aleš Reiský.
V současné době se vedou debaty o autonomní dopravě nebo Robotaxi. „Myslím si, že tato doprava bude mít do budoucna nějakou pozici, ale nebude tak silná, jak by někteří propagátoři této technologie rádi tvrdili,“ prorokuje Antonín Suk z oddělení dopravy tamního magistrátu.
V Pardubicích hodně lidí jezdí na kolech a Antonín Suk věří, že to tak bude i v budoucnu. „Je to prostorově nenáročný a poměrně rychlý způsob přepravy. Myslím si, že pokud bude dostatečná infrastruktura, tak se tento způsob dopravy uchová i do budoucna.“
Že se bude perník péct ručně i za sto let, je přesvědčen i perníkář Pavel Janoš. „Lidská ruka je ten nejlepší nástroj. Asi také nechceme, aby nám obraz místo malíře namaloval robot. Myslím, že se někdo pokusí perník vytisknout na 3D tiskárně, ale jsem přesvědčený, že konkurovat nám nemůže.“
Co se bude určitě rozvíjet, jsou různé příchutě do perníků. „Možná bude perník s mořskými řasami nebo něco podobného,“ zamýšlí se perníkář. „Jinak samozřejmě věřím, že i za sto let toto poctivé řemeslo tady bude nadále. Je to takové pardubické rodinné stříbro.“
Jak vidí budoucnost města studenti a co přejí rozhlasu? Na jaké téma byl první zaznamenaný pardubický rozhlasový přenos? Poslechněte si v záznamu speciálního projektu Proměny měst, který jsme připravili ke 100 letům Českého rozhlasu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.