Pacienti po chemoterapii se léčí cvičením

12. září 2017
Pacienti po chemoterapii cvičí pod dohledem lékařů.

Doběhnout tramvaj je pro některé možná nepředstavitelný fyzický výkon, ne ale pro některé brněnské pacienty po onkologické léčbě.

Cvičení je lék a podle onkologů z Brna je to také prostředek, jak pomoci v návratu do běžného života pacientům po chemoterapii.

Spolu se sportovci z brněnské Masarykovy univerzity vymysleli před čtyřmi lety cvičební plán pro lidi oslabené náročnou léčbou. Protože se osvědčil, chtějí vydat cvičební příručku, podle které by se mohla řídit další onkologická pracoviště.

Po šesti sezeních na terapii byla šedesátnice Drahomíra Barošová vyčerpaná. I když se podle svých slov s rakovinou krve psychicky srovnala, fyzicky ji chemická léčba zasáhla.

„Ty pocity byly hrozné a myslím si, že nejen já, ale měli je i ti mladší. Člověk byl zničený a my jsme jezdili na Vinařky, tam je kopec, přijeli jsme zničení a už jen vylézt ten kopec pro nás bylo náročné,“ konstatuje Barošová.

Pacienti po chemoterapii cvičí pod dohledem lékařů.

Měsíc po poslední chemoterapii začala Drahomíra Barošová chodit třikrát týdně cvičit pod dohledem sportovců z Masarykovy univerzity. S pomalým cvičením nebo jízdou na stacionárním kole začínala před čtyřmi lety, dnes hraje badminton a dokáže doběhnout tramvaj.

„Začátky byly těžké, všechno nás bolelo, byli jsme vyřízení. Člověk přišel domů, padl a lehl. Postupně se to ale zlepšovalo, nabírala jsem síly a bylo to lepší a lepší,“ popisuje vývoj dnešní cvičitelka.

Barošová byla jednou z prvních, které doktoři do speciálního cvičebního programu zapojili. S nápadem tehdy přišel tým kolem onkoložky Andrey Janíkové z Fakultní nemocnice v Brně. Ta chtěla vyzkoušet, jestli pacienti oslabení chemoterapií zvládnou fyzickou zátěž a jak na ně bude působit. Často totiž pacienty prvotní únava odradí a místo toho, aby začali na své kondici pracovat, zbytečně se šetří a ještě víc chřadnou.

Pacienti po chemoterapii cvičí pod dohledem lékařů.

„Mezi něj hlavně patří až patologická únava, oni nejsou schopni dělat běžné aktivity, na které byli zvyklí. Patří tam slabost, nevýkonnost, často pocity na omdlení, bušení srdce, poruchy spánku, deprese, úzkostné stavy, bývá tam i svalová slabost a brnění končetin. To ty pacienty limituje a oni sami si myslí, že nejlepší bude, když žádný pohyb dělat nebudou a budou se šetřit,“ vysvětluje onkoložka.

Janíková přesto upozorňuje, že by pacienti měli cvičit pod dohledem, alespoň během prvních měsíců. Potom můžou pokračovat doma sami. A právě k tomu by měla sloužit cvičební příručka, kterou s kolegy připravují.

Cvičitelka Zora Svobodová pomáhá pacientům nastartovat nové návyky, důležitější ale podle ní je, aby lidé ve sportování pokračovali a našli si to, co jim nejvíc vyhovuje.

Pacienti po chemoterapii cvičí pod dohledem lékařů.

„Někdo rád chodí po venku, někdo rád běhá, někdo si radši spíš zatancuje nebo zaposiluje, ale na toto naráží všichni. Tím se je proto snažíme provést. Tak aby oni sami věděli, co můžou a co nemůžou a co je při té pohybové aktivitě čeká,“ říká Svobodová.

Lékaři by rádi, kdyby se se cvičením s pacienty začalo už při hospitalizaci a kdyby ho začaly podporovat i zdravotní pojišťovny. Veškeré současné aktivity totiž sportovci a lékaři pořádají nad rámec léčby a své pracovní doby.