Ochutnejte Pozdní sběr Ladislava Vencálka

23. září 2016
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Obálka knihy Ladislava Vencálka Pozdní sběr

Název knižního výboru napovídá, že jeho autor zrál do své letošní osmdesátky jako víno. Můžete si to ověřit nejen ve svazku, který brněnskému publicistovi vydalo nakladatelství Moravskoslezský kruh, ale i v našem rozhovoru.

Knížka Pozdní sběr obsahuje v první části ukázky volné tvorby Ladislava Vencálka, ve druhé pak články, které publikoval během své šedesátileté profesní dráhy žurnalisty. Oko potěší doprovodné kresby Jana Steklíka, jemuž také autor věnoval jednu z básní – nebo jak je sám označuje: říkanek. Ucho se může pokochat písněmi Jiřího Bulise, který ve své rané tvorbě zhudebňoval texty Ladislava Vencálka a Zdeňka Šlaise. Byly součástí inscenací pozapomenutého Divadla v podloubí.

Dnes Ladislav Vencálek působí ve spolku Moravskoslezský kruh, který byl založen v roce 2002 a věnuje se nejen vydávání knih, ale i práci na poli sociálním. Pod patronací Diakonie pořádá bezplatné kurzy pro laickou veřejnost a vydává časopis Pečuj doma. Mezi nové publikace patří vedle Vencálkova Pozdního sběru i sborník textů o Brně, nazvaný Není tu Vltava, ale Svratka, Svitava. Nezaměřuje se pouze na kulturu a historii, ale i na architekturu, životní prostředí a podobně. „Brno se v poslední době probudilo," pochvaluje si Vencálek, „já jsem se snažil popsat dnešní stav, poslední léta."

Ladislav Vencálek

Jednou z prvních žurnalistických štací Ladislava Vencálka se stal brněnský rozhlas, bylo mu tehdy kolem třicítky, ale říká: „Ještě jsem neměl ten rozum, abych zůstal, ještě jsem se učil. Teprve později jsem přišel na to, co to vlastně chce – probuzený talent. Pak už to šlo samo." Nějakou dobu Vencálek působil i v časopise Zálesák a poté v Brněnském večerníku, kde vstřebával novinářské řemeslo. Nechtěl však vstoupit do KSČ, což bylo tehdy nutností, a proto odešel. Přijala ho pražská redakce Svobodného slova, což byly jedny z nejčtenějších novin. Jejich předplatné – stejně jako deníku Lidová demokracie – se dědilo z otce na syna. Větší náklad jim byl ale upírán s tvrzením, že „není papír".

O práci ve Svobodném slově Vencálek říká: „Mně se tam psalo docela dobře, nebyl jsem nucen navštěvovat žádné stranické schůze a náměty jsem si vybíral sám. Byli tam dobří lidé – jak profesně, tak i charakterově, lidsky." Z Prahy přešel do brněnské redakce, kde vedle kultury a sportu bylo třeba psát „to ostatní". Oblasti byly vymezeny jen rámcově.

Ke kultuře se však Ladislav Vencálek dostal brzy po svém studiu geologie – a to v Chomutově, kam měl pracovní umístěnku. Zde založil malé Divadlo v podloubí, kde inscenovali vlastní texty a písničky. Právě tady se jako skladatel zrodil Jiří Bulis, tehdy ještě gymnazista.

Když oba přešli do Brna, Bulis začal studovat na JAMU a spolupracovat s HaDivadlem, Divadlem na provázku a dalšími, ale Vencálkova cesta vedla jinudy. V knížce, dokumentující jeho celoživotní tvorbu, však otiskl i své verše. Ty, které jsou věnovány Steklíkovi, znějí: „Povídá mi jedna slečna / já miluju staré mistry / Moneta i Picassa / já povídám slečno / já miluju Jeníka / Steklíka / jedním vrzem pera / namaluje ∞ / et cetera et cetera".

Spustit audio