O skutečně posledním vozíku uhlí ve Zbýšově netušili, že je poslední

18. únor 2022

Rosicko-oslavanský uhelný revír si tohle výročí vlastně připomínat neměl. Datum vzniklo náhodou. Přesto je to třicet let od chvíle, kdy tam horníci vyvezli poslední vozík s černým uhlím.

Uhlí se na Rosicko-oslavansku těžilo téměř čtvrt tisíciletí. S ním se pojily osudy lidí ze Zbýšova, Oslavan a dalších obcí. Včetně té, která vznikla nově a dostala název Boží Požehnání (dnes je to Zastávka). Paradoxně přímo v samotném městě Rosice, jehož jméno bylo součástí názvu Rosických uhelných dolů, se netěžilo.

Jak to na Rosicko-oslavansku bylo

Zásoby uhlí v regionu našli v polovině 18. století, ražba začala v roce 1755. O zhruba sto let později nastal rozpuk díky nové železnici z Brna do Božího Požehnání, což byl název nově vzniklé obce (dnešní Zastávky). V regionu vznikaly obytné bloky, ale i průmyslové stavby, v Oslavanech uhelná elektrárna. Existovalo tam i několik nákladních lanovek. Celkem horníci evidují více než šest desítek hlavních důlních děl, jak označují štoly a šachty.

Nejvýznamnějším byl důl Jindřich II ve Zbýšově, který v závěru patřil (a stále patří) i k nejhlubším ve střední Evropě. U6 předtím ale fungovaly i další – Anna, Antonín, Jindřich I a Simson ve Zbýšově, Ferdinand v Babicích u Rosic, Kukla v Oslavanech, František v Padochově, Herring a Julius v Zastávce (Božím Požehnání)

Hloubkou dolu Jindřich II se chlubí dodnes

Celkem horníci z podzemí vyvezli na 65 milionů tun uhlí. A dalších tehdejším odhadem 26 milionů jich pod zemí zůstalo, protože se nevyplatilo je těžit. „O neefektivnosti těžby se mluvilo už před rokem 1989, ale vždy se to ještě trochu protáhlo,“ připomněl pro Český rozhlas Brno nezávislý starosta Zbýšova Vratislav Široký. Ten v dolech působil v různých pozicích, od horníka až po předsedu odborů. A byl i u konce těžby.

Efektivnost souvisela i s hloubkou – když se na konci těžby práce soustředily do dolu Jindřich II ve Zbýšově, sahala šachta až do hloubky 1458 metrů. Stala se tak nejhlubším uhelným dolem v Československu a zároveň jedním z nejhlubších ve střední Evropě.

Poslední vozík? Nikdo to netušil

A jak to bylo s oním nejasným termínem zavření? Poslední vozík z dolu Jindřich vyjel v souladu s rozhodnutím vlády a příslušného ministerstva 28. prosince 1991. To dokládá i fotografie. Ještě poté ale měli horníci těžit v sousedním dole Antonín, i když už jen pro potřebu vytápění areálů dolů a provozů, které je nahradily a daly práci aspoň části horníků.

Čtěte také

Dne 18. února 1992 ale zjistili takzvaný zápar ve stařinách. „Hrozilo nebezpečí výbuchu, snaha omezit riziko se nezdařila,“ vzpomíná starosta Široký. Proto padlo rozhodnutí ukončit těžbu hned. Neexistuje proto fotka posledního vozíku, protože nikdo netušil, že tím posledním je.

Muzea musejí exponáty hledat jinde

Dnes tradice těžby připomíná jen málo. Haldy jsou zčásti rozebrané a zbylé jsou většinou zazeleněné, zmizela i většina stop po lanovkách. Většina těžních věží je zbouraná, šachty zasypané s výjimkou obřího dolu Jindřich, který je zatopený. Na povrchu hornické tradice připomíná kromě typických názvů ulic a staveb také památkově chráněná věž dolu Simson ve Zbýšově a areál bývalého dolu Kukla v Oslavanech, kde funguje zábavní park Permonium.

Červená řeka

Ještě nedávno měli v regionu specifickou připomínku těžby. Když voda zaplnila podzemí, začala vytékat odvodňovací Dědičnou štolou do řeky Oslavy v Oslavanech. Protože ale v podzemí bylo množství sloučenin železa, byla červená až rezavá. A zbarvila tak i řeku. V Oslavanech proto vznikla v roce 2001 čisticí stanice, která stále funguje. Přesto stále odborníci diskutují o využití množství vody nashromážděné v zatopené části dolů.

A také muzea, která v regionu – mimochodem, sdružení obcí si dalo symbolický název Mikroregion Kahan – působí. Na důlní tradice navazuje například Muzeum průmyslových železnic ve Zbýšově. Hornické mají v Oslavanech a vlastní expozici chystá i Zbýšov. Exponáty pro ni musí paradoxně místní shánět po celé republice. Velká část vybavení včetně například důlních lokomotiv totiž zůstala dole, desítky až stovky metrů pod nohama místních.

Spustit audio

Související