O personifikovaných psech - fejeton Martiny Jelínkové

Psaní povídek se Martina Jelínková věnuje už od jedenácti let, kdy jí k literární tvorbě přivedla učitelka českého jazyka na gymnáziu. Touha po písemném vyjadřování ji přivedla až ke studiu rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU.

Ve volném čase ráda vaří, je fanynkou tvrdší rockové muziky, a světe div se, také sportu, například inlinového bruslení.
Ráda se nechává od života překvapit. Pokud by jí nevyšla kariéra v médiích či ve sféře umění, její náhradní volbou by prý bylo učitelství ve školce, neboť pedagogické geny má v rodině.

Nakonec ani její fejeton nezapře chuť pedagogicky působit. Vypráví v něm o tom, jak se v obchodě hrnula ke své známé s kočárkem, aby jí blahopřála k potomkovi – a zůstala zaraženě stát. „V kočárku totiž neleželo malé, roztomilé a očka koulící děťátko. Na naducaném polštáři si spokojeně hověl chlupatý maltézský bišonek.“

Jelínková vysvětluje: „Po celá staletí, už od dob, kdy se psi jakožto divoké šelmy poprvé domestikovali a stali se součástí lidských obydlí, byla jejich funkce vždy jednoznačná. Byli to hlídači domu, horliví ochránci, kteří svými zubisky a hlasitým vrčením venku u boudy dbali o bezpečí svých páníčků a jejich rodin. Plnili funkci nejen pomocníka, ale i věrného druha. Pouto mezi člověkem a psem existovalo od nepaměti, jenže postupem času, zdá se, u některých lidí překročilo jistou hranici.“

Martina Jelínková|foto: archiv autorky

Autorce se zdá, že se vytvořil zcela nový typ psa – pes personifikovaný. „Pes personifikovaný už nehlídá venku u boudy, ale žije s námi v bytě, jí s námi u stolu, dívá se na televizi a spí vedle nás v posteli, má svůj vlastní svátek, zatržený v psím kalendáři visícím na čestném místě na stěně v obývacím pokoji, skříň plnou oblečků, dostává dárečky k Vánocům. Máme psí psychology, kde jsme ochotni zaplatit nemalé částky za duševní zdraví svého miláčka, psí kadeřnictví, lázně, salony krásy…“

Pes je náš přítel, umí potěšit, to ano, uznává Jelínková. Ale člověk to není. Autorka si vzpomíná na jednu situaci ze střední školy, ze které je jí dodnes úzko: „Mnozí mí spolužáci znuděně zívali u dokumentu týkajícího se holokaustu během druhé světové války, a titíž lidé hystericky vzlykali u závěrečné scény filmu Marley a já. I těm, kteří snímek neviděli, zřejmě došlo, že Marley byl pes. Dětské oběti válečných konfliktů, které se odehrávají daleko od nás, už diváky zpráv na komerčních televizích nedojmou, avšak patřičně emotivně podaná zpráva o zraněném pejskovi rozpláče půlku národa.“

Jelínková poukazuje na to, že v krematoriích se hromadí urny s nevyzvednutými příbuznými, ale vznikají hřbitovy pro psy, kde se pohřeb čtyřnohého kamaráda pohybuje v řádech tisíců. Přiznává se ke svým obavám o to, jakým směrem se bude ubírat naše společnost, kde se najímají psí chůvy, a to navíc za větší částku než chůvy dětské. Končí však s úsměvem: „Jedno vím jistě. Jestli se někdy v příštím životě mám narodit jako zvíře, chci být rozmazlovaným psím miláčkem.“