Neměl jsem na růžích ustláno, ceny jsou vyústěním poctivé práce, říká sociální pracovník Knebl

Působí v Oblastní charitě Znojmo, pracuje jako vedoucí nízkoprahového centra Coolna, mezi jeho činnosti patří také sociální práce v terénu. Nedávno přebíral ocenění Ministerstva práce a sociálních věcí Gratias. „Ta poslední cena, to byla cena města Znojma za dlouhodobý přínos v oboru, takže to byla velká pocta a završení všech těch jiných cen, které jsem získal. Velké díky patří také všem mým spolupracovníkům a kolegům. Není to jenom má práce, ale je to vždycky ocenění všech těch lidí, které okolo sebe mám.“

Kdy ho poprvé napadlo, že bude pomáhat ostatním? Na chvíli zvážní a říká: „Měl jsem to v dětství trošku složitější, zažíval jsem různé trable. Kolem mě žilo hodně vrstevníků, kteří skončili v pasťácích, ve výchovných ústavech, na drogách nebo na alkoholu. Říkal jsem si tehdy, že takhle nechci dopadnout a chci mít jiný život. A taky jsem si přál, aby spousta těch lidí, kteří zažívají nějaké trápení nebo nepříznivou životní situaci, aby to nezažili. Tak jsem si řekl, že bych mohl být takovým průvodcem na cestě v jejich životech.“

O tom, že se mu to daří, svědčí nejen slova jeho klientů, ale také zmíněná ocenění. Sám sebe rozhodně chválit nechce, proto raději než o sobě mluví o své práci, kterou miluje. „Příběhy, které s klienty zažíváme, jsou většinou dojemné a leckdy těžké. Rád si ale vzpomínám na situaci, která se mi stala už několikrát. To když jsem někoho potkal na ulici, kde také probíhá část naší práce, a dal jsem se s ním do řeči, protože jsem viděl, že je zklamaný, osamělý nebo skleslý. Začal jsem rozhovor a on se rozpovídal o tom, co ho trápí a dál jsme zůstali v kontaktu. Pak až třeba po měsíci mi řekl: ‚Kdyby sis se mnou tenkrát nepromluvil, tak jsem skočil z mostu.‘ Tyhle situace se mi opakovaly. Tak to už si říkám, že když se někdo rozhodne vzít si život a lidský empatický rozhovor mu pomůže k tomu, aby v sobě nabral vnitřní sílu se s životem poprat… to vás vezme za srdce, dojme a nabije,“ vypráví Knebl.

Pracovní zkušenosti

Cesta k jeho práci ale nebyla přímá. „Původně jsem počítal s tím, že chci být policistou, po Střední pedagogické škole jsem nastoupil na vojenskou základní službu. Když jsem byl rok na vojně, tak  jsem si uvědomil, že budu spíš než v represivní složce raději působit v pomáhající profesi. Působím přes 10 let v oblastní charitě Znojmo, před tím jsem pracoval v Oblastní charitě Žďár nad Sázavou, ale to všechno spadá pod Charitu Brno. Na začátku kariéry jsem působil ještě v kontaktním centru sdružení Podané ruce,“ vyjmenovává své pracovní zkušenosti a neopomeneme pro úplnost dodat, že chvíli prodával i ve stánku s grilovanými kuřaty.

Jak se vyhnout syndromu vyhoření? Jakou oporu potřebuje on sám, aby mohl pomáhat ostatním? To zjistíte v rozhovoru Jany Kobylinské s Robertem Kneblem.