Natálie Janderová: Mývalí doupě. Poslechněte si fejeton věnovaný všem maminkám

Studentka JAMU Natálie Janderová
Studentka JAMU Natálie Janderová

V sérii letních studentských fejetonů pokračujeme v pořadí čtvrtým dílem, ve kterém se představí studentka JAMU Natálie Janderová.

Jednoho krásného květnového dne se můj dětský sen konečně vyplnil. Nebo to alespoň mé osobní doklady oficiálně tvrdily a já jim naivně věřila. Až dnes, s letmým odstupem několika let, si tak nějak uvědomuji, že to přání malého děvčátka bylo poněkud náročnějšího charakteru. A že nestačí pouze čekat, až dospěji.

Po dovršení osmnácti let se homo – rádoby - adultus převelice těší na to, až opustí svou rodnou jeskyni a pozná tu skrytou nádheru světa, pod rodičovským dohledem těžko poznatelnou. Nikdo už mu nebude moci řídit život, bezpochyby plný možného dobrodružství. Zahořklí dospělí nám ve všem takovém brání, že ano? Možná máme částečně pravdu; očividně se nejlépe dospívá skokem do jezera, kdy očekáváme příležitost ukázat vše, co umíme. Místo toho jsme leckdy rádi, když doplaveme co nejdříve ke břehu čubičkou a nelokneme si litrů špinavé vody. Nenecháme se ale ničím vyvést z míry. Však si konečně můžeme dělat, co chceme. Až na menší zádrhel, a sice nechuť zabývat se věcmi přímo pod nosem, jejichž „samo-vyřešení“ bylo dříve samozřejmostí.

Nikdo nesonduje, v kolik dorazíme domů, jestli se cpeme jídlem v posteli a nemusíme mít otevřené zápisníky a učebnice u počítače, abychom při nečekaném vstupu rodiče mohli slavně zahlásat: „ano, ano, učím se, mám toho hodně, ne, bohužel nemám na vynášení odpadků čas“. Vskutku pompézní pocit svobody. Veškerá idylka se však naruší v momentě, kdy náhle zjišťujeme, že ti skřítci, kteří po nás po nocích doma uklízeli špinavé ponožky, poctivě všechny prali a skládali do komody, pravděpodobně u nás v brněnském bytě nežijí. Proplouváme tedy hordami nevypraného oblečení až ke kuchyňce, kde se nám při pohledu do lednice srdce téměř zastaví. Nezbývá v podstatě nic jiného, než si dát opět jako hlavní chod suchý rohlík a jako dezert suchý rohlík. Existují ale i tací, co jsou na tom s financemi i s gastronomickými schopnostmi viditelně lépe, a k obědu si dopřejí dokonce i míchaná vajíčka.

Pokud žijeme sami, možná zvládneme tímto stylem bydlet více než spokojeně. Problém nastane ve chvíli, kdy se najde takový blázen, který se nebrání bydlení s námi. Věřte mi, to už ten náš osvědčený trik, kdy při očekávané návštěvě nacpeme veškerý nepořádek do nejbližší skříně, tolik fungovat nebude. Úklidoví skřítci zůstali věrní rodičům – což si ověříme při každé návštěvě. Na naše ponožky totiž nikdy nezapomenou. Nám samotným v našem novém bydlišti ale nezbývá nic jiného než se k otravným povinnostem postavit čelem. Já osobně jsem ještě nějakou dobu zkoušela schovávat nevyžehlené, neposkládané prádlo, aby na mne nezíralo a nepřipomínalo mi mou neschopnost. Chvíli mi to úspěšně procházelo, dokud nám zcela nedošly ponožky a můj přítel se už na některé kusy svého oblečení začínal vyptávat.

Uvědomuji si, že mé předešlé tvrzení o nedostatku času je převeliká pošetilost zakrývající lenost, které svůj čas s radostí věnuji. Člověk, který se rozhodne toto dogma zcela zbořit, podstupuje ten první a nejdůležitější krok.

A ta nejhorší pravda, kterou nikdo z nás slyšet nechce, kterou se každý z nás snaží ignorovat, vytěsnit: Nikdy se nic nadpřirozeného doma po nocích nedělo. To všechno všecičko zvládala naše matka samotná.

Zjištění takového rázu nás asi velice bolestivě protne a překoná i tu bezesnou noc po zjištění, že žádná zoubková víla neexistuje a všechen náš chrup, který jsme si schovávali pod polštářek, zapadal za postel. Na druhou stranu jsme alespoň už nemuseli být zahořklí vůči chamtivé víle dlužící nám peníze za mléčné zoubky. Ale jak se vyrovnat s matkou superhrdinkou, která s manželem, několika dětmi, zaměstnáním, ale i koníčky veškeré práce ukázkově zvládala?

Hladové osobě zavalené pod sutinou chaosu nezbývá nic jiného než boj. Boj s dospělým světem a těmi otravnými povinnostmi, kterým se již tak dlouho vyhýbá. A ono to vskutku jde. Ukazuje se jakási lidská schopnost naučit se cokoli, když se chce. Najednou věci, ke kterým se dostaneme, s bývalým označením „nelze-neumím-není čas“, nám mohou vesele vyčítat lenost, která se lživě skrývala pod nejrůznějšími výmluvami. Dokonce i z někoho, kdo si ještě před rokem nedokázal ani zalít čaj, se může stát úctyhodná hospodyňka, dospělák se vším všudy. O to víc si teď zase užívám návštěvy doma u maminky. Vzpomínky se zkreslují a já si najednou nedokážu vybavit, proč jsem vlastně tolik chtěla vyrazit do světa.

Kdo je Natálie Janderová?

Pár měsíců od slavného hokejového vítězství v Naganu jsem se rozhodla do tohoto světa nekompromisně vtrhnout. Vybrala jsem si jako své zázemí malebné městečko v Podkrkonoší, které pro všechny začíná existovat teprve až s pojmem „hořické trubičky“. Měla jsem předurčeno být úspěšným hokejistou. Navzdory jasnému důkazu, jenž poskytoval ultrazvuk, si tím byl můj táta zcela jistý. Dle vyprávění maminky mi ještě čerstvě po narození něco mezi nohami hledal, avšak neúspěšně.

Uplynulo několik let, během kterých doufal, že i děvče může být dobrou sportovkyní. Nicméně jediný sport, ve kterém jsem kdy slavila úspěch, byly šachy. Má kariérní cesta se tedy musela začít ubírat jiným směrem. Objevila jsem se záhadným způsobem na JAMU v Brně s touhou vytvářet věci, nad kterými se nebudu snad bavit pouze já.

Občas si od osudů fiktivních postav ráda odpočinu. Popadám do rukou žehličku, vysavač, dobývám se do pračky či hasím neposedný oběd na sporáku. Chvíli mi ale trvalo si uvědomit, že překonat lenost a poddat se domácím pracím může být poměrně fuška. O tom pojednávám ve svém fejetonu. Ten bych tímto chtěla věnovat všem maminkám, které na nás měly a mají tak pevné nervy!

Spustit audio
autor: Natálie Janderová

Související