Námořnické přísloví říká, že kdo jezdí po čtyřicítce, je blázen. A já už přesluhuji, směje se kapitán Robert Kouřil

Rodák z Pelhřimova, který od malička žije v Brně, působil několik let jako kapitán dálné plavby, svět zámořských lodí ale před časem opustil a vracet se nechce. „Pro Evropana už v současnosti není námořnická profese tak atraktivním povoláním jako kdysi. Výrazně se změnily poměry a také národnostní obsazení posádek. Pokud někoho táhne moře, ať si vybere spíše nějakou geotechnologickou školu a pak práci v příbřežní zóně, kde jsou těžaři, větrné elektrárny nebo průzkum,“ radí Kouřil.

Čtěte také

Svéráz hlásí splněno. Námořník z Letohradu obeplul zeměkouli a napsal knížku

Sám již několik let pracuje v posádce, která se stará o údržbu plavebního koridoru v největším africkém obchodním středisku – nigerijském přístavu Lagos. Město založili Portugalci (lagos – z portugalštiny přeneseně „město na jezerech“).

Obrovský plavební koridor se musí kvůli bezpečnému provozu pravidelně udržovat, protože se při odlivu zanáší sedimentem, což by mohlo dopravu komplikovat. K tomu se používají například mořské bagry – lodě s velkým vnitřním prostorem a sacími rourami. Právě tyto „obří vysavače“ dno čistí.

Námořnická rodina

A proč se vlastně rozhodl pro život na moři? „My tu ‚nemoc‘ asi máme v rodině. Tatínek měl hodnost námořního kapitána a za socialismu bylo možné brát s sebou na loď rodinu. Každé prázdniny jsme tedy trávili se sestrou a maminkou na moři,“ vysvětluje. Na lodích (Kriváň, Radhošť či Blaník) se většinou potkávala celá tlupa námořnických dětí, býval tam plavecký bazén, herny, promítací sál – zkrátka se tam dal trávit čas. A z dětství vzpomíná na řadu prázdninových zážitků – třeba začátkem 80. let strávili s rodinou tři týdny v Benátkách na suchém doku (vodní nádrž na břehu řeky nebo moře, kterou lze uzavřít vraty (jako plavební komoru).

Robert Kouřil se mezi námořníky začal pohybovat velice brzy a jeho první lodní pozicí byl lodník. Což je vlastně plavčík, který podle Kouřila „jede jako motorová myš“. Má na starosti rajony včetně mytí paluby tak, aby se doslova leskla! Po absolutoriu námořní akademie získal funkci mladšího důstojníka a na základě různých zkoušek a kurzů se pak po žebříčku propracoval až k hodnosti námořního kapitána. Na epoletách tak nosí tři zlaté proužky s kotvičkou. Kapitán, pracující obvykle pro rejdařskou společnost, má na zámořské lodi na starosti nejen celé velení, ale též nezbytné úřednické práce.

V Nigérii, kde momentálně Kouřil pracuje, zůstat ale nehodlá a uvažuje o tom, že by vzhledem ke stále složité situaci v souvislosti s pandemií covidu-19 námořnickou profesi a moře po letech zcela opustil. „Nevím, co bude, ale bude dobře! Dokonce jsem začal v rámci krize středního věku dělat rekvalifikační kurz na uměleckého štukatéra. Učím se řemeslo, pracovat s materiálem, se sádrou. Navíc Řekové mají námořnické přísloví: ‚Kdo jezdí po čtyřicítce, je blázen.‘ A já už 6 let přesluhuji,“ směje se Kouřil.

Možná vás překvapí, že na lodích je stále klasické kormidlo – jen už není dřevěné a vyřezávané, ale ručně se musí kormidlovat třeba při vplouvání do přístavu.

Které kontinenty Robert Kouřil navštívil? A jaké je spaní na lodi – jsou hamaky a sítě na spaní v kajutách mýty? Poslechněte si záznam Apetýtu s Jarkou Eliášovou.