Miloš Šenkýř: Slabost ombudsmanského dvojdomku

7. březen 2021

Ve víru událostí těchto dnů zůstalo stranou jedno výročí. Rok od chvíle, kdy se ujal funkce ombudsman Stanislav Křeček. Ať byl ten rok jakýkoli, na jedno poukázal určitě – na jednu z největších slabin ombudsmanské funkce u nás, její dualismus.

Nechejme protentokrát stranou, jaký je Stanislav Křeček ombudsman. V jednom se projevil dokonale. S jeho zástupkyní Monikou Šimůnkovou mu to prostě neladí.

Čtěte také

A dávají si to najevo nejen při vzájemném vymezování se ke konkrétním výrokům. Stanislav Křeček zasáhl při dělení kompetencí, při určování, kdo kde bude vystupovat jménem instituce i jak bude fungovat.

Na tom by asi nebylo nic špatného, kdyby si ombudsman svého zástupce jmenoval – nebo kdyby aspoň kandidovali společně, jako tým. Jenže každého z nich jmenuje sněmovna samostatně. Vybírá ho stejným způsobem a zákon na ně klade stejné nároky. Jen samotný veřejný ochránce práv má na výplatní pásce o něco málo větší sumu.

A má také pravomoc rozhodovat. On totiž svého zástupce nemusí pověřit nějakou prací, podle zákona to udělat „může“. Vždyť je to Kancelář veřejného ochránce práv, ne „a jeho zástupce“. Ten se tím dostává do značně nepohodlné situace.

Změnit zákon?

Čtěte také

Není tajemstvím, že už v minulosti existovaly mezi lidmi v obou funkcích rozpory. Brněnské sídlo vznikalo tak, aby spolu pracovny obou hodnostářů sousedily – a občas ta dělicí stěna byla nasáklá napětím.

Současná situace je pokračováním toho všeho. Ať už je dána rozdílnými životními zkušenostmi, odlišným politickým nebo filozofickým založením, není zdravá. A bylo by na místě se zamyslet, jak právě tento problém eliminovat.

Základní otázka zní: Proč na začátku ten hodně neobvyklý dualismus vznikl? Chtěli jsme silného ombudsmana, nebo dva ombudsmany vedle sebe? Nebo dvě trafiky, jak tehdy říkali kritici? Vidina Otakara Motejla s jeho morální autoritou vše ovlivnila a doplnění Annou Šabatovou bylo na úplném začátku spíše důvodem k optimismu. Oba se navíc respektovali.

Čtěte také

Ale přišly dny další a už to tak ideální nebylo. A vztah se odrážel i na atmosféře v instituci, které dal Motejl svou velkorysostí určitého ducha a elán. 

Je proto otázka, jestli zákon nezměnit. Ubrat tomu všemu vidinu politické dvojtrafiky a vybírat skutečně ombudsmana, který by hned kandidoval se zástupcem, se kterým se shodne, který by měl pravomoci a v případě předčasného odchodu svého šéfa období dotáhl. Tak jak je to třeba u amerických prezidentů. Nebo nechat ombudsmana samotného, který pak svého zástupce jmenuje. Ať už volně, nebo z řad zaměstnanců kanceláře.

Anebo – a to je ale asi nejméně elegantní řešení – dát ombudsmanovi zástupce dva. Vybírané podle dosavadních pravidel, s tím, že by v případě sporu rozhodovali ve sboru a většinou. S rizikem, že oba zástupci dostanou ombudsmana do úzkých a budou ho schopni vyšachovat.

03494680.jpeg

Dva lidé v nejvyšších funkcích se mohou i při odlišných názorech štengrovat k vyšším výkonům. A k lepším výkonům. Ale rozpory, ze kterých navíc navenek uteče jen část, mohou důvěru v celou instituci značně oslabovat. Dvojdomek, ve kterém chce jeden na stejném místě stavět bazén a druhý garáž, a to vše budou řešit silou, prostě vhodné řešení není.

Autor je editor a moderátor Českého rozhlasu Brno

Spustit audio