Milan Uhde, Miloš Štědroň: Balada pro banditu. Trampský muzikál s legendami opředenou postavou Nikoly Šuhaje

Trampský muzikál s legendami opředenou postavou Nikoly Šuhaje napsala dvojice Milan Uhde a Miloš Štědroň. Zatímco skladatelovo jméno je od počátku známé, politickému systému „nepohodlný“ dramatik musel svou identitu tajit. Autorství na sebe vzal Zdeněk Pospíšil, v jehož režii toto neotřelé dílo vzniklo.

Milan Uhde ve svém scénáři vycházel z motivů románu Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník, odehrávajícího se na Podkarpatské Rusi v období končící první světové války a krátce po ní. Vojenský dezertér Šuhaj, očarovaný starou vědmou tak, aby se mu vyhnula každá střelná rána, se protlouká jako bandita. Okrádá lidi, aby měl z čeho žít, a musí se mít stále na pozoru před vojenským aparátem. Ke konci války se vrátí ke svým blízkým do rodné Koločavy. Na předchozí „způsob obživy“ si však zvykl natolik, že v něm nadále pokračuje, proto se musí nadále ukrývat, tentokrát před českými četníky. Rodinný život s Eržikou je v důsledku jeho loupení a neustále hrozícímu nebezpečí neudržitelný. Trnem v oku začíná být i několika místním obyvatelům, kteří se ho rozhodnou zradit.

Čtěte také

Jan Peka: Achilleus. Voska, Štěpánek, Medřická a další v hrdinském příběhu z trójské války

Muzikál Balada pro banditu se inscenoval v Divadle na provázku (dnes Divadlo Husa na provázku) v roce 1975. Dějová zápletka Šuhajova příběhu byla vložena do netypického vyprávěcího rámce, který zůstal zachován i ve  filmové podobě tohoto díla z roku 1978 v režii Vladimíra Síse. Příběh je vyprávěn u táborového ohně skupinou trampů, která dostupnými prostředky, jež jsou v lese nebo je mají v batozích, předvádí „hru na Nikolu Šuhaje“. Právě tento inscenační posun a vůbec nápadité režijní provedení přispělo k tomu, že příběh nebyl ukotven dobově (do dvacátých let 20. století), ani místně (Podkarpatská Rus). Nejvíce se to projevilo ve vizuální stránce inscenace, avšak zásadní vliv se ukázal i v té hudební. Miloš Štědroň záměrně nerekonstruoval soudobý místní folklór a složil původní písně tak, aby byly hratelné u táborového ohně. Tím hudbě vdechl životodárnost, překračující rámec „pouhého“ divadelního představení. Písně z Balady pro banditu se rychle staly jakoby přirozenou součástí nejen trampské komunity a nejen doby, ve které vznikly. Začaly žít a dodnes žijí vlastním životem, nehledě na jeviště.

Čtěte také

Liščí ocas za kloboukem jako neměnné poznávací znamení? Nejobsáhlejší dějiny trampingu vyvracejí stereotypy

Při převedení provázkovského muzikálu do rozhlasové podoby zákonitě odpadl zmíněný vnějškový posun trampského vyprávění. Zůstal zde pouze příběh Nikoly Šuhaje, sdělovaný prostřednictvím postavy vypravěče. Dalším rozdílem oproti divadelní verzi je obsazení. V původní verzi se herci střídali kromě hlavních postav i v dalších epizodních rolích, což bylo pro audiální pojetí nepraktické. Z tohoto důvodu v rozhlasové inscenaci účinkují umělci, kteří nepůsobili v souboru Divadla na provázku. Rozhlasová inscenace v režii Zdeňka Pospíšila je pozoruhodná tím, že byla natočena dvakrát. Hned v roce 1975 totiž vznikla mono nahrávka, na základě které tehdejší politická garnitura dala pokyn, aby se zmíněný titul natočil stereofonně. Balada pro banditu je tudíž první stereofonní nahrávkou brněnského rozhlasu.