Lucinku nejde nemilovat

Činoherní klub

Také vám někdy vadí, když narazíte v novinách a v časopisech na někoho, na koho se autor odvolává, ale nenapíše, kdo konkrétně to je? Chápu, že novináři zevšeobecňují, že se to dokonce po nich vyžaduje, ale někdy mi to vadí. A tak mě napadlo, že vám dneska budu vypravovat o konkrétní dívce.

Nastoupila do produkce Činoherního klubu před patnácti lety. Mladá, usměvavá, okatá, krásná tmavovláska. Lucie Nováková. Vidíte, stačí pár slov a hned víte, jak vypadá, kde ji můžete najít i jak se jmenuje!

Když do Činoherního klubu nastoupila, zapadla mezi nás tak rychle, jako zapadne jahoda do šlehačky! „Včera večer mi bylo smutno, tak jsem poslala kamarádovi esemesku,“ řekla mi jednou a já překvapeně koukala na naše sluníčko, které bylo včera smutné! Naše Lucinka byla smutná?!

„A cos mu napsala?“  Koketně se zavlnila. „Ty si asi teď říkáš, co dělám, co? Zavolej mi! Čapni si mě!  Vem si mě do kina! Opij si mě! Vobejmi si mě! Dej si mi pusu a ahoj!“

Když šel jednou kolem ní Petr Nárožný, nasál vzduch.

„Vy dneska hezky voníte, Lucinko!“ Rozzářila se jako sluníčko, a já k ní rychle popošla, abych se trochu ohřála.

„Jaký by měl být muž tvých představ, Lucinko,“ zeptala jsem se jí a ona se rozzářila ještě víc.

„Finančně pohledný a manuálně zručný.“

Jednou jsme se v Činoherním klubu sešli před zkouškou u baru a objednávali si kafe. Lucinka stála kousek od nás a s někým telefonovala.

„Co dělám v pátek? Hm... v pátek nemůžu. V pátek mám sex. A v sobotu mám perverzi... hm... aha... tak jedině v sobotu po perverzi, protože v pátek po sexu se mi nechce...“

Když hovor skončila a viděla, že se smějeme, rychle jí došlo, co říkala a smála se s námi. V pátek totiž měla mít službu u představení, které se jmenuje „Sex noci svatojánské“ a v sobotu na ní čekala služba u představení, „Sexuální perverze v Chicagu“.

Když byla v Činoherním klubu tři roky, postěžovala si mi, jak jí bylo ze začátku smutno.

„Víš, zkoušela jedna parta, byli jsme jako rodina, od rána do večera všichni v divadle... a po premiéře to splasklo, jako když sfoukneš nafukovací míč. Všichni se sice sejdou večer na představení, ale už to nikdy není ono. Dokonce jsem uvažovala, že bych odešla. Ale pak jsem zjistila, že je to normální.“

Věděla jsem, o čem mluví.

Něco podobného potkalo i mě. Napovídám jenom při zkouškách a premiérou se vlastně se všemi loučím. Atmosféra na zkouškách se už nikdy nevrátí. A proč by taky měla? Je to normální. Začne zkoušet nová parta a jede se dál! Musely jsme si zvyknout obě.

Jednou jsem jí ukázala fejeton, který mi vyšel ve VLASTĚ. Zbystřila.

„A je tam o mně?“ Lehce jsem zaváhala.

„No… není… ale teoreticky ano. Ten fejeton je vlastně o všech ženských...“

Udělala na mě psí oči.

„Ale já bych chtěla, abys napsala jenom o mně.“ 

„Jakože se chceš vdát a mít děti?“ Hodila hlavou.

„To neříkám. Mně stačí, když po mně budou mužský toužit. Protože já jsem fakt dobrá...“

A tak šel čas, Lucinka je pořád fakt dobrá, a i když po ní muži stále touží, žije ve společné domácnosti s Panem Inženýrem a s Paní Kohoutovou.

Jsou to její dvě kočičky, které ji milují, protože Lucinku nejde nemilovat.

Spustit audio