Loutny se staví na míru hráčům. Záleží na velikosti rukou

Není to ale v žádném případě nástroj mrtvý. Důkazem je i Jindřich Macek z Přibyslavi. S loutnou koncertuje a hudbu pro ni i skládá.

„Od dětství jsem miloval skladby staré, to znamená období renezance, baroka. Když jsem dostal možnost ve dvaceti letech po absolvování konzervatoře ve hře na kytaru studovat obor loutna, tak jsem se nerozmýšlel, a šel jsem do toho,“ říká Jindřich Macek, ředitel Základní umělecké školy v Havlíčkově Brodě, ale především loutnista.

Je také historicky první absolvent oboru loutna na Akademii staré hudby při Masarykově univerzitě v Brně. „Na loutnu můžete doprovodit prostou lidovou píseň, ale zároveň je možné interpretovat i moderní kompozice,“ dodává, a ví, o čem mluví. Sám zkomponoval, nebo pro loutnu upravil přes stovku skladeb.

Některé části nástroje jsou vytenčené na zlomek milimetru. Loutna je proto velmi lehká

Jindřich Macek má osm louten. „Můj velmi oblíbený model, na který často hraji, má devatenáct strun, a je to loutna typu Hans-Frei od výborného českého loutnaře Jiřího Čepeláka,“ říká, a ukazuje nástroj.

„Má smrkovou rezonanční desku, zadní část nástroje je z jednotlivých pásků z javoru,“ popisuje. Některé části nástroje jsou vytenčené na zlomek milimetru, a díky tomu je loutna velmi lehká. Ve své sbírce má Jindřich Macek například i arciloutnu Magno Tieffenbrucker 1604, ale i loutny zahraničních výrobců.

Výhodou loutnisty je široká dlaň levé ruky

„Loutny se vyráběly na míru hráčům. Většina nástrojů, které vlastním, tak byly stavěny přímo pro mě,“ říká muzikant. Záleží na tom, jak velké má loutnista ruce. Výhodou je, stejně jako u jiných strunných nástrojů, široká dlaň levé ruky, která zaručuje velké a pohodlné rozpětí prstů. Naučit se hře na loutnu určitě není jednoduché, a stejně jako u jiných hudebních nástrojů je třeba spousty a spousty hodin cvičení.