Kořeny černého divadla nalezneme už ve starověké Číně. Za svou renesanci však vděčí Čechům
Kořeny černého divadla bychom nalezli už ve starověké Číně a později v Japonsku. Za svou renesanci ve 20. století však vděčí Čechům.
Princip tohoto divadla je jednoduchý: herci oblečení do černého kostýmu nejsou na černém pozadí vidět, viditelné jsou pouze předměty, se kterými pohybují. Tuto asijskou techniku oživil kolem roku 1950 jeden francouzský loutkář. Od něj ji odkoukali členové divadla Spejbla a Hurvínka a přivezli ji do Prahy.
Ovšem až pod vedením všestranného umělce Jiřího Srnce se černé divadlo dočkalo znovuzrození. V 60. letech založil stálou scénu a doplnil klasickou techniku o nové postupy.
Představení černého divadla nebyla jen sledem ekvilibristických kouzel, rekvizity, objekty a předměty v nich žily vlastním životem. Srncovo Černé divadlo z Prahy se stalo pojmem, soubor absolvoval na 300 zahraničních turné a účinkoval na desítkách mezinárodních festivalů.
Černé divadlo Jiřího Srnce je také dodnes oblíbenou atrakcí pro turisty, kteří zavítají do Prahy. Zručnost jeho tvůrců bohatě využila i televize v oblíbených dětských pořadech Jojo nebo Studio Kamarád.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
