Když mě v 18 lákali do Ameriky, dál jsem hrál za Pardubice a jezdil ve škodovce

Loni byl uveden do Síně slávy IIHF. Je jasné, že na Zálety přijel legendární brankář Dominik Hašek.

Jako Dominik Kaštánek se narodil před 51 lety v Pardubicích a tady taky v šesti letech s hokejem začínal. Už v 16 letech si za pardubickou Teslu zachytal i v nejvyšší československé lize. Ve svých 18 letech se stal nejmladším reprezentačním brankářem v historii Československa.

Ještě před pěti lety chytal za HC Spartak Moskva v KHL. V hokejové brance strávil třicet let.

Vaše příjmení Hašek zná celý svět. Jen málokdo ale ví, že to není vaše rodné příjmení, že jste se narodil jako Dominik Kaštánek.
Je to tak. Už je to hodně dlouho. Nevím, jak k tomu přesně došlo, ale vím, že jsem si tenkrát na žákovské knížce škrtnul jméno Kaštánek a od té doby jsem byl Dominik Hašek.

Podporovali vás rodiče ve sportu?
Maminka, kdy mohla, si s námi zahrála. Když jsem ji poprosil, aby na mě kopala balóny, tak to udělala. Nejen maminka, ale i tatínek nás ve sportu podporovali, mě i bratra Martina. Nikdy nám v tom nebránili. Škola byla samozřejmě na prvním místě, upozorňovali nás, že nesmíme flákat školu. S maminkou jsem strávil hodně času i na tenisovém kurtu, protože jsem do čtrnácti hrál i tenis.

Byl pro vás jako pro dítě sport odměnou, nebo trestem?
Pro mě v žádném případě sport nebyl trestem. Dneska děti stráví spoustu času na počítačích, ale to za našich časů nebylo. Já toho vůbec nelituji. První co bylo, že jsem si vzal balón a utíkal jsem ven. Museli jsme pořád něco dělat, sportovali jsme. Když mě rodiče chtěli potrestat, tak mi řekli, že nesmím na trénink, nepůjdu na tenis.

Dominik Hašek rozdává podpisy|foto:Jana Myslivečková, Český rozhlas

Jako dítě jste zvolil hokej. Lákala vás vždycky branka jako taková, nebo bylo období, kdy jste si říkal, že by bylo lepší ty góly dávat?
Ze začátku určitě ne, já jsem chtěl hned do branky. Nenapadlo mě při bruslení na Maťáku, jak se v Pardubicích říká, že bych střílel, že bych chtěl dát gól. To samé to bylo ve fotbalové brance. Od prvního tréninku v Pardubicích jsem přišel jako brankář. Když mi bylo patnáct šestnáct, tak když se hrál fotbal, jsem se tlačil do útoku, protože jsem celou sezónu stál v brance. Když jsem hrál za školu, tak jsem hrál taky většinou v útoku, když to šlo. Nikdy jsem toho, že jsem šel do branky, nelitoval. Naopak ta práce brankáře a ta odměna byla obrovská satisfakce pro mě. Já jsem svou práci nesmírně miloval. Co mě jediný mrzelo v brance, že když zápas byl tři ku třem, tak jsem to nemohl být já, kdo rozhodl a dal gól. Jako brankář jsem se narodil, jako brankář jsem začal, jako brankář jsem skončil.

Podle čeho se pozná, že malý kluk, má šanci být skvělým brankářem? Dá se to poznat v mladém věku?
Do jisté míry určitě. Na druhou stranu těch nejlepší na světě nemůže být tolik, konkurence je obrovská. Když se koukám na kluka, kterému je šest, sedm, dvanáct, tak musím vidět, jaké má zaujetí v tréninku, když vidím, že chytá naplno, že bojuje v brance, že ho to štve, když dostane gól. Ta bojovnost i při tréninku, speciálně v mladších letech, kdyby tam nebyla, tak ten kluk nikdy nemůže být vynikajícím brankářem.

Jedna věc jsou medaile a druhá jsou ocenění, která přijdou až v okamžiku, kdy se uklidní pozápasové emoce. I těch má Dominik Hašek ve své sbírce možná nejvíc ze všech hokejistů. Víte o někom úspěšnějším?
Tak já jsem toto nestudoval nijak dopodrobna. Musel jsem hrát dobrou řádku let, abych toto posbíral. Člověk si těchto ocenění váží, je na ně hrdý, stejně však v životě nejvíc vzpomíná na kolektivní úspěchy. Ať to bylo v Naganu s národním týmem, ať to bylo s Detroitem Red Wings v roce 2002 a 2008, Pardubice mi samozřejmě přirostly k srdci, s kluky se nám podařilo vyhrát taky pár titulů. Když se to oslavuje s kamarády, se kterými trávíte čas v kabině, je to nejkrásnější.

Poprvé jste byl draftován Chicagem v roce 1983. Jak to tedy probíhalo?
Byli jsme někde ve Francii na zájezdě s Pardubicemi. Můj kamarád Franta Musil, který uměl tenkrát anglicky, někde v trafice vyhrabal Hockey News a říkal: „Hašane, mě draftovali. Ty seš taky draftovaný. Seš tady asi 190.“ Já jsem vůbec nevěděl, co to znamená. Moc jsem se o to nezajímal. Až teprve třeba za půl roku jsem si to nechal pořádně vysvětlit. Já jsem hrál za Pardubice, bylo mi 18 let, začínal jsem v reprezentaci. Byly to moje priority, tohle bylo až na třetím místě, že je nějaká NHL a že mě draftovali. Pak po roce 1985 za mnou začali jezdit různí agenti a manažeři, ale studoval jsem vysokou školu, hrál jsem za Pardubice a nároďák, měl jsem svou zelenou škodovku. Já jsem měl rád ten život, který jsem žil v Pardubicích. Ta představa, že bych šel pryč, že bych za sebou zavřel dveře, byla složitá, takže jsem zůstal.

Většina sportovců se po ukončení sportovní kariéry věnuje trenérství. Což takhle Brankářská škola Dominika Haška v Pardubicích?
Nejste jediná, kdo mi toto říká, že bych měl dělat trenéra, že bych na to měl buňky. Pro mě to ale není, necítím chuť to dělat. Já chci pomáhat hokeji v každém případě. Necítím ale, že má v sobě něco, co by mě táhlo do trenérství, že bych chtěl být každý den na stadionu, že bych měl být s mužstvem. To, co dělám teď, mě naplňuje a chci se tomu věnovat i v dalším období.

Alena Zárybnická s Dominikem Haškem|foto:Honza Ptáček, Český rozhlas

Minulý host, Nora Fridrichová, vám tady nechala otázku. „Kandidoval byste na prezidenta?“
Noro, ne, protože teď má svoje úplně jiné priority. Ale co bude za deset, za dvacet let? Nikdy neříkej nikdy.