Kdyby si děti mohly samy budovat svoje okolí, bylo by plné bludišť a skrýší, říká sociální geograf
Prostor ideálního dětského hřiště by měl obsahovat tzv. volné věci, to se ví už od 70. let minulého století. „Věci, které můžou děti vzít a někam přesunout, nakládat s nimi, jak chtějí. Na hřištích v u nás tyhle věci většinou úplně chybí,“ říká Daniel Kaplan.
Kdyby si děti samy navrhovaly dětské hřiště, bylo by plné skrýší, bludišť. Bylo by až plastické, aby ho mohly přizpůsobit momentálnímu nápadu nebo hře,“ popisuje výsledky studií sociální geograf Daniel Kaplan. „Když se zeptáme na stejnou otázku rodičů, chtějí hřiště s bezpečnými pevnými prvky na hraní, které jsou úměrné různému věku, to všechno na měkkém povrchu. Jenže měkký povrch děti vůbec nezajímá,“ dodává.
„Každý prostor by měl umět zohlednit děti. Jsou místa, kde se na ně myslí víc, a pak jsou místa, kde nejsou děti tolik chtěné, ale mohly by být. Třeba pomníky, památníky nebo různá velká náměstí,“ říká Daniel Kaplan. „Děti přitom nemají tak velké nároky jako jiné skupiny obyvatel. Vystačí si s čímkoli, s banálními, obyčejnými předměty; něčím, co my dospělí míváme často za nepořádek.“
Kamení, klacky, štěrk a sníh. „Děti přitahuje dočasnost. Věci, které mají nejraději, jsou z pohledu dospělých často úplně banální.“ Poslechněte si rozhovor se sociálním geografem Danielem Kaplanem.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
