Kde je dobře? No přeci v Hrubej Vrbce!

Okouzluje svou zapadlostí a rozjímavostí a překvapuje tím, jak se tady dá žít. Pracovních příležitostí tu nikdy nebylo nazbyt, výdělky nízké. Platí to pro celou zdejší oblast, které se říká Horňácko.

Pro Hrubou Vrbku, kterou jsem si zamilovala, to snad ale platí nejvíc. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1360. Byla tehdy v majetku moravského markraběte, který tu zřídil mýtní stanici pro výběr mýta při přechodu do Uher. Hrubou Vrbku původně tvořily dvě řady domů lemujících hlavní cestu podél Kuželovského potoka. Dům se skládal z jizby, vedle ní bylo návratí, jímž se vcházelo a vjíždělo do dvora, dál podél dvora byla síň (původně s hliněnou, později kamennou podlahu), kuchyň a komora.

Až do 20. let minulého století stála téměř před každým domem stavba, které se říkalo návesní komora. Od těch časů se ves proměnila, ale zase ne tolik. Stejně jako tradice a lidové písničky, který zdejší život provázely a provázejí.

Jedním z největších pamětníků je „pan rídící“ František Okénka. Narodil se roku 1921 a byl dlouhá léta řídícím učitelem vrbecké malotřídní školy. Byl to on, kdo se velkou měrou zasloužil o rozvoj a zachování svébytného horňáckého folklóru a zvyků. Bydlí v malém domku za vsí. Sedíme u něj v pokoji, popíjíme čaj s medem a nasloucháme jeho vyprávění. Je to moudrý a laskavý pán.

Je masopust. Za okny poletují sněhové vločky a jako vždy touto dobou je tady pod horami pořádná zima. Přesto se s úderem druhé odpolední vydávají po vsi zpěváci a muzikanti. Jdou od domu k domu a zpívají „Fašanku, fašanku...“ Hospodyně je odmění šťopičkou slivovice, koláčky, vejci a uzeným, které chasníci zapíchnou na dlouhatánskou šavli. Večer v hospodě si slaninu s vajíčky usmaží a fašanek pořádně zajedí. Ano, opravdu se píše rok 2013.

V "Hrubej Vrbce, tam je dobre". Pojďte tam spolu s Marcelou Vandrovou a s Michalem Burešem, který tento rozhlasový dokument režíruje!

Dokument ČRo Dvojka vysílala na Velikonoční neděli, 31. března 2013 od 22:00.