Jü Chua: „Číňané prožili za čtyřicet let všechno, co Evropané za čtyři staletí.“

Autorské čtení spisovatele, jehož tvorba by se svým významem dala přirovnat k tvorbě Michela Houellebecqa či Iana McEwana, se uskutečnilo 14. října v Moravské zemské knihovně.

Autor několika bestsellerů, u nás však zatím nepříliš známý Jü Chua, zvědavému obecenstvu přečetl v čínštině úryvek z knihy Den sedmý, kterou nedávno v edici současné české literatury Xin vydalo nakladatelství Verzone.

Zakladatelkou této edice je překladatelka a tlumočnice Zuzana Li, která také společně s Petrou Martincovou, dvorní překladatelkou Jü Chuy, provázela přítomné večerem.

Usměvavý Jü Chua uvedl román, který nabízí kritický pohled na současnou čínskou společnost, jako román, který má skvělý začátek.

Jang Fej, hlavní postava se probouzí do kalného rána. Zvoní telefon. Zdvořilý, ale nekompromisní hlas mu připomíná, že na dnes na 9.30 je stanovena jeho kremace. Je připraven? Přijde včas?

Jü Chua vzpomíná, že když dostal tento prvotní nápad, byl sám sebou tak potěšen, že se rozhodl, že z toho napíše román. „Tenkrát jsem ale neměl ten název, vlastně jsem ani nevěděl, o čem by to mělo být.“

V přijímací místnosti pohřebního salonu Jang Fej rozpačitě zjišťuje, že není vhodně oblečen, že nemá urnu ani pohřební místo… Jeho další kroky tedy míří do Země nepohřbených, kterou putuje následujících sedm dní. „Těch sedm dní má opodstatnění v tradičních čínských představách o posmrtném životě; věří se, že prvních sedm dnů po smrti se duše zemřelého příliš nevzdaluje od místa, kde dotyčný prožil svůj život. Navštěvuje místa, která pro něj byla důležitá, zajde se podívat za rodinou, přáteli… No a za sedm dní byl také stvořen svět. Takže sedmička.“

Čínský spisovatel Jü Chua na autorském čtení v Moravské zemské knihovně|foto: Pavel Albert

Jü Chua vyprávěl také o svých čtenářských a spisovatelských začátcích. Dospíval za Kulturní revoluce, kdy byla spousta knih spálena nebo zakázána a jak sám říká: „Když jsem byl v první třídě, myslel jsem si, že kromě Mao Ce- tunga a Lu Xuna nikdy nikdo nic nenapsal.“

Přesto se stávalo, že si lidé nějaké knihy schovali a pak je, obalené v novinovém papíře, posílali dál. To se na těch knihách samozřejmě podepsalo, spoustě z nich chyběly stránky, hlavně prý začátky a konce. Což Jü Chua mučilo. „Než se mi do ruky dostala další kniha, vymýšlel jsem, jak příběh skončil. Takže jsem už jako mladík, aniž bych tušil, co dělám, začal trénovat svoji fantazii a schopnost vyprávět příběhy.“

„Číňané žili za Kulturní revoluce v takovém útlaku, který by se dal analogicky vztáhnout k evropskému středověku. A svět, ve kterém žijí teď, už zase v mnohém současnou Evropu i předčil. Proto říkám, že Číňané za čtyřicet let prožili všechno, co Evropané za čtyři staletí.“

I tak si je Jü Chua vědom toho, že problémů, které současnou Čínu trápí, je stále dost a dost. Zmiňuje například problémy v systému vzdělávání, ve zdravotnictví, velké rozdíly mezi chudými a bohatými, zničení tradičních rodinných hodnot … „Z mého pohledu jsou to ale věci, které se dají řešit. Na rozdíl od znečištění ovzduší. To je dlouhodobá záležitost a bude potřeba hodně času, aby se taková věc napravila.“

V diskuzi přítomné nejvíce zajímalo, jak v Číně funguje cenzura. „Cenzura funguje v rámci nakladatelství. Ty už totiž fungují jako firmy, musí vykazovat zisky a pro každého nakladatele je důležité, aby měl spisovatele, který mu bude vydělávat. Když mi nechtěli vydat román Bratři tak, jak jsem ho napsal, měl jsem na ně skvělou páku: tak já to vydám jinde.“

Připomněl, že psal třeba dva roky sloupky pro New York Times. „Žádný postih mě za to nečekal. Ale o mně se říká, že jsem spisovatel s výjimečnými právy. Čínská vláda si nedovolí postupovat vůči mně nijak striktně. No, ale taky se říká, že jsem sledován tajnou policií,“ smál se Jü Chua.

Rozhovory do televize ani do novin v Číně nedává. Často to prý dopadá tak, že to, co řekl, buď změní, nebo vymažou. Psal blog, ale i tam mu články mazali, takže i s tím už přestal. Jü Chua debatu uzavřel postesknutím, přesto však s úsměvem a jistým nadhledem: „A teď jsem ještě nepřišel na nový způsob, jak bych se mohl vyjadřovat.“