„Jsem šťastná a můžu být sama sebou.“ Židlochovice pomáhají chudým lidem vracet se do běžného života

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ivana Pospíšilová strávila dvacet let na ulici. Teď se nastěhovala do nového bydlení a je šťastná

U bývalého cukrovaru v Židlochovicích stával starý dům. Radnice ho nechala opravit a přestavět na sociální byty. Město je teď nabízí chudým nebo lidem v krizových situacích. Ale taky bývalým bezdomovcům.

Právě s nimi Židlochovice více pracují poslední asi čtyři roky. Jedna z klientek jejich sociálního programu se do nového bydlení nedávno nastěhovala z městské unimobuňky.

„Jsem Ivana Pospíšilová, bylo mi 58 let a dvacet let jsem byla na ulici. Špatné soužití s několika partnery. A protože existuje i domácí násilí, tak je i mezi bezdomovci,“ představuje se v Židlochovicích Ivana Pospíšilová. Uklízí město, udržuje záhony u hlavní křižovatky v centru. Život se s ní nemazlil, posledního partnera opustila před několika lety.

„Což je pro mě obrovská svoboda. Můžu si dělat, co jsem si vždycky přála. Být sama sebou, rozhodovat o sobě, mít svůj vlastní klid, práci a hlavně peníze. Jsem šťastná. Díváte se na nejšťastnějšího člověka,“ prohlašuje zcela uvěřitelně krátkovlasá žena. Vrásky v obličeji svědčí o dřívějších starostech, přesto se ale stále usmívá. Pro Židlochovice pracuje několik let. Třeba pere prádlo, jako vyučená krejčová šije nebo pleje záhony.

„No mám dluhy, asi 400 tisíc, chci je zaplatit. Ale já to prostě dám. Já si věřím a dám to,“ oznamuje odhodlaně, že své závazky si vyřeší.

Šance na lepší život

V roce 2017 Ivana Pospíšilová dostala od radnice šanci nastěhovat se do jedné z unimobuněk pro chudé na okraji města. Prakticky z ulice do úzké garsonky. „Mám tu troubu, sporák, ledničku, mikrovlnku, televizi, křesílko, šicí stroj, postel,“ ukazuje u sebe doma. Postel má zaskládanou desítkami plyšáků, dominuje jim velký medvěd. „To je lepší než nějakej chlap, že? Je ticho, nemluví, nic nechce,“ směje se šťastná majitelka.

První těžký úkol pro ni bylo postarat se o své zdraví a přestat pít alkohol. „Na operaci jsem byla. Pak tři měsíce doma. A pak jsem začala makat, to tělo jsem musela rozhýbat, první peníze padly třeba na vitamíny,“ vzpomíná Pospíšilová.

Židlochovice mají osm takových unimobuněk. Jako první se z ní letos na jaře odstěhovala právě Ivana Pospíšilová, a to do jednoho z osmi nově opravených bytů. „Když se na to díváte jako na celek, tak zjistíte, že ty společenské náklady toho, když se člověk válí někde na ulici, tak to město sice formálně nic nestojí, ale je kolem toho spousta zdravotních věcí, řešíte pro ně prostor,“ vyjmenovává starosta města Jan Vitula z TOP 09, proč město takto pracuje se sociální slabými.

Pomoc sociálního pracovníka a psychologa

Za lidmi dochází denně taky sociální pracovník, který jim pomáhá naučit se bydlet a chodit do práce. Což jsou úkony, na které lidé žijící roky na ulici, nejsou vůbec zvyklí. „Problematické je hlavně to, že většina z těch lidí má nějaké závažné problémy. Pokročilý alkoholismus, nějaké mentální poruchy, což je pro normální práci diskvalifikuje,“ říká Vitula.

Další pomoc lidem pravidelně poskytuje i psycholog. „S ním vymýšlíme motivační mechanismy pro každého člověka zvlášť. Každý má jiné potřeby. Někoho motivuje dostat se z buňky do bytu, někomu život v buňce vyhovuje, ale chce si třeba vydělat na operaci zubů,“ přibližuje starosta, jak se sociální pracovníci snaží lidi motivovat k tomu, aby si mohli levnější bydlení udržet a aby zůstali v práci.

Práce s lidmi trvá roky, podle starosty Židlochovic se ale dlouhodobě vyplácí. Projekt zatím radnici stál asi 5 milionů korun, o polovinu víc pak přišlo z různých dotací. Vitula říká, že díky tomu ve městě není žádný člověk na ulici, ale jedince se podaří zachytávat v sítu sociálních služeb.