„Jinak jako svobodný člověk mluvit ani neumím.“ Brněnský básník Zdeněk Rotrekl by se dožil sta let

2. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Básník, spisovatel a dramatik Zdeněk Rotrekl

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

Poslechněte si portrétní pásmo, které básníku Rotreklovi věnoval spisovatel Zdeněk Grmolec. V režii Lukáše Kopeckého v nahrávce účinkují Vladimír Krátký a Michal Bumbálek.

V Rozhovoru bez otázek, publikovaném v knize Básníkův skrytý čas, Zdeněk Rotrekl o svém životě říká: „Mám pořád dojem neuvěřitelnosti a neověřitelnosti svého života, který si pravděpodobně někdo vymyslel, kdybych ho neměl vepsaný v duši a v hmotných kostech. Měl jsem být několikrát zastřelený, jednou oběšený (dokonce na Mezinárodní den studentstva 17. listopadu 1949), jako všemi dvanácti tisíci tehdá, brněnskými vysokoškoláky zvolený představitel.“

Rotreklův „neuvěřitelný“ život je spjat od svých prvopočátků s Brnem, s domem na Údolní ulici a zahradou, která vyvolávala v malém klukovi fantaskní obrazy.

Kdyby jen tušil, co ho čeká...

Fotografie třináctiletého Zdeňka, zveřejněná v již zmiňované knize, ukazuje usměvavého kluka s bezstarostností v očích, typickou pro daný věk. Kdo zná Rotreklův osud, musí povzdechnout – kdyby jen tušil, co ho čeká! Za války byl totálně nasazen, na jejím konci se musel skrývat. Po roce 1945 začal studovat historii a filozofii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, vstoupil do Svazu vysokoškolského studentstva. Byl stálým spolupracovníkem časopisu Akord, kde se spřátelil s básníkem Janem Zahradníčkem. V roce 1947 se stal členem výboru Moravského kola spisovatelů, kde zastupoval Sdružení katolických spisovatelů a publicistů. To se mu stalo osudným, jelikož ho komunisté, kteří se chopili po roce 1948 moci, vyloučili ze studia i ze všech organizací. Sazba jeho básnické sbírky Žalmy byla v témže roce rozmetána. V roce 1949 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti, změněném později na doživotí. Třináct let pak strávil v těch nejhorších kriminálech: Bory, Leopoldov, uranové doly Bytíz. Zde je mu poezie jedním z prostředků, jak uniknout z tíživého prostředí do duchovního světa. Verše píše na záchodový papír inkoustovou tužkou, samozřejmě tajně.

Naštěstí na Rotrekla nezapomínají jeho přátelé. Antonín Kratochvíl zakládá v Mnichově edici Kamenný erb, pojmenovanou podle jeho básnické sbírky, z níž je báseň Když erb se rozevřel. Do své sbírky Kamenný erb zařadil Zdeněk Rotrekl i báseň s obrazy nádherné barevnosti nazvanou Španělská skica.

Ve znamení lepší časů

V 60. letech minulého století nastávají pro Zdeňka Rotrekla přece jen lepší časy. V roce 1962 je z vězení propuštěn, ovšem s desetiletou podmínkou. Jiné povolání než dělnické nepřipadá samozřejmě v úvahu, živil se jako pomocný dělník u Technické a zahradní správy města Brna. Až v roce 1968 byl plně rehabilitován, v témže roce promoval na Filozofické fakultě Jana Evangelisty Purkyně v Brně, stal se redaktorem kulturního časopisu lidové strany Obroda a zakládajícím členem jihomoravského výboru sdružení politických vězňů K231. Po srpnové okupaci byla z edičního plánu Obrody vyřazena jeho sbírka Malachit a Rotrekl odešel do invalidního důchodu.

Brno milované

Komunistickou mocí však nebyl básník zlomen, podílel se na nejrůznějších disidentských aktivitách. Své sbírky publikoval v samizdatu a jeho Hovory s mateřídouškou byly vydány v Římě. Šlo o výběr veršů z let 1962 – 1970. Je mezi nimi i báseň datovaná do roku 1967, psaná v brněnských Obřanech:

Tedy: o půl tkáně do úsvitu

sune se kostižer tmy.

Něco zebe – někým oheň vzplane,

ale víc rostenců luny

náhoda žloutenky přes okraj přehne

a vzplanou také.

Trochu kouře Bůhvíproč

připáleného masa Navždyzanic

v třeskuté scéně poledníků.

 

Ale soví křik u Červeného kostela

mně připomněl pannu utonulou

a svítání Svitavy

a dna vymrzlých řečišť

u Ivana.

Někdo napůl,

někdo zcela.

V citované básni se objevují reálie Brna, města, které Rotrekl miloval, jak se k tomu ostatně sám přiznává: „A na Moravě se vyskytuje také mé rodné město Brno, které se mně rozpadá před očima, a které člověk musí mít rád už právě pro tuto ošklivost.“ Tyto věty napsal Zdeněk Rotrekl v 80. letech minulého století. Některé básně jsou přímo po brněnských místech pojmenovány a brněnské reálie jsou zde vyjádřeny v surreálných obrazech.

Básnické sbírky v samizdatu

V 70. letech vycházejí některé Rotreklovy básnické sbírky v samizdatu. Patří mezi ně Nepřízvučný zpěv, Litanie k andělům, Útěk do Egypta, Nezděné město a také Malachit, který nemohl vyjít na začátku normalizace.

Jan Trefulka, též brněnský autor publikující v samizdatu, se o Zdeňku Rotreklovi vyjádřil jako o mladém starém muži, nevěřícím věřícím, mladíku s vášní pro starobylost až za hrob, fanatiku realistického, pravdivého detailu a tvůrci fantastických kompozicí, českém básníkovi moravského původu.“ Rotreklovo „moravanství“ bylo spojeno s náboženstvím, barokem a osobnostmi, které mu byly blízké:  „Ona totiž Morava existuje, i když ji jaksi – sousedé – neberou na vědomí. Má svébytné kulturní zdroje, Deml, Reynek, Florian, Halas, Čep, Zahradníček s celou vlastně školou literární kritiky.“

Fundamentem Rotreklova života je víra v Boha. Jak jej chápe, vysvětluje v knize Světlo přichází potmě: „Bůh, který je nejvyšší svobodou, ve všem svobodný není. Nemůže konat zlo, nemůže nebýt, nemůže změnit lidskou přirozenost, nemůže odejmout jednou udělenou svobodnou vůli, nemůže vrátit člověka do navždy ztracené zahrady Eden.“

Básník Zdeněk Rotrekl. Jeho život je spjat od svých prvopočátků s Brnem

Svobodná vůle byla pro Rotrekla celoživotním tématem, jak o tom svědčí jeho vlastní slova: „Jsem v této části střední Evropy pochodující a žijící existence s možností svobodné volby. Na ‚osud‘ zapomeňte, ‚osud‘ jsem volil já. No, přiznám, povětšinou blbě, jenomže jsem nemohl jinak, mám přece Torstenssonův dědic, své povinnosti k rodu otce i matky.“

V 80. letech vycházejí v samizdatu jeho sbírky Chór v plavbě ryby Ichthys, Basic Czech, Němá holubice dálek a také eseje – Skrytá tvář české literatury nejen krásné, Existence Moravy ve střední Evropě a Barokní fenomén v současnosti, ve kterém se opírá zejména o myšlenky barokního badatele Zdeňka Kalisty. Sám o baroku napsal: „Podstata barokního vidění skutečnosti je v souvislostech, tajemných znameních, jimiž realita nižší ukazuje na vyšší, všechno je znamením, všechno je rozluštitelným tajemstvím.“

Tato úvaha podporuje Kalistovu tezi „vnímání nadsmyslového světa skrze reálný svět“. Rotrekl zmiňuje v tomto eseji i pojetí barokního hrdiny Václava Černého: „Barokní hrdina cítí vždy své poslání, jehož význam je vždy nadosobní a vždy koneckonců duchovní, náboženský. Žije v mezních situacích konfliktů.“ Nebyl takovým hrdinou i sám Zdeněk Rotrekl? Nesměřoval jeho život k nadosobnímu ideálu a neocital se v mezních situacích, když byl odsouzen k trestu smrti? 

Svoboda po roce 1989

Po roce 1989 byl Zdeněk Rotrekl plně rehabilitován a mohl konečně svobodně vydávat svá díla. V rozhovoru pro rozhlas se ho Karel Coural zeptal, jaký je jeho vztah k poezii. Rotrekl odpověděl: „Jako mladičký klučík jsem naslouchal budíčku, večerce, všem vojenským povelům posádky na Špilberku. Ty se dávaly trubkou. Svoje dětství, Brňan rodem i volbou, jsem prožíval na své rodné zahradě, táhnoucí se z tehdejší Údolní ulice až úplně nahoru k Hradu. A tam, úplně nahoře, pod zvláštním druhem středomořské mišpule, jsem naslouchal tajemným zvukům pod rozeznívajícím se úplňkem. Tenkrát tam ještě houkaly sovy, občas písknul hýl… Také jsem hvízdal zjara na kosa a on mně stejně odpovídal.  Já jsem vlastně už tenkrát dávno psal první verše v té podivuhodné barokní zahradě, kde váza s kozorožci splývala se sedmi staletými smrky, modříny a tújemi. Tam někde a někdy to začalo, když jsem naslouchal úplňku nad tesklivým vytím vlčáků sester boromejek.“

„Básníku uřízněte obě ruce, bude artikulovat hlasem, vyřízněte mu jazyk, rytmickým kýváním hlavy bude sdělovat své poselství a svá znamení. Tak mu utrhněte hlavu; myslíte-li si, že budete mít pokoj a klid od básníků, mýlíte se. Jejich rozevřené rakve budou hovořit.“
Zdeněk Rotrekl, vyznání poezii

Hlavním Rotreklovým krédem byla svoboda, vyjádřil to sám slovy: „Jinak jako svobodný člověk mluvit ani neumím. Je to prostě moje přirozenost a samozřejmost svobody, kdekoliv se octnu. I tam za tím ostnatým drátem.“

Svobody po roce 1989 využil Rotrekl ihned v prvním čísle časopisu Proglas, kde zveřejnil článek My a Němci, ve kterém popisuje hrůzy páchané českými lidmi při brněnském pochodu smrti při odsunu Němců z Československa. Nebál se vystoupit s tímto kontroverzním tématem. Odvaha, upřímnost a vnitřní svoboda – takový je Rotreklův odkaz pro současnost.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.