Jeho fotky proslavily vilu Tugendhat. Vyšla kniha o fotografovi se špatnou pověstí Rudolfu Sandalovi

Autoři publikace Vize modernosti: Rudolf Sandalo (1899–1980) Jindřich Chatrný a Dagmar Černoušková
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Autoři publikace Vize modernosti: Rudolf Sandalo (1899–1980) Jindřich Chatrný a Dagmar Černoušková

Poslechněte si příspěvek Olgy Jeřábkové, věnovaný knize Sandalo – vize modernosti a jejímu kontroverznímu hrdinovi.

Když byla v roce 1930 dokončena v brněnské čtvrti Černá pole slavná vila Tugendhat architekta Miese van der Rohe, dnes památka UNESCO, fotografie objektu přispěly k okamžitému světovému ohlasu této architektonické ikony. Autorem více než osmdesáti snímků, které vznikly bezprostředně po dokončení stavby, byl Rudolf Sandalo.

„Byl to mimořádný člověk, který pochopil moderní architekturu,“ říká historik umění Jindřich Chatrný z Muzea města Brna. „Stavby moderních architektů byl schopen médiem fotografie excelentně přiblížit divákům.“

Ale vraťme se na začátek příběhu. Otec Rudolfa Sandala  – Rudolf Sandalo starší – byl majitelem jednoho z nejmodernějších fotografických ateliérů v Brně, který sídlil v rozsáhlé rohové novostavbě v tehdejší ulici Na hradbách proti dnešnímu Mahenovu divadlu.

Deník Tagesbote v říjnu 1905 napsal:

„Zdejší fotograf de Sandalo, který byl pro své umělecko-fotografické výkony mnohokrát oceněn na odborných výstavách, si zřídil ateliér dle nových vynálezů a pokroku ve fotografii, který si zaslouží pozornost. Sídlí v obytných prostorách v Bienenhausu. Sandalo zde vytvořil prostor bez skleněné střechy, v němž může nezávisle na světle a počasí vytvořit snímky v překvapující kráse a kvalitě. Je to zřejmě první ateliér tohoto druhu v Rakousku. Velkou roli zde hraje důmyslné elektrické zařízení. Od okamžiku pořízení fotografie se elektřina postará o kopírování, zvětšování apod. Zajímavý je také mechanický stojan, na kterém je deset navinutých pozadí, která mohou být jedním pohybem ruky rychle vyměněna, což je nesmírná výhoda zvláště při fotografování dětí. O úrovni snímků z ateliéru Sandalo svědčí kouzelné obrázky v technikách gumotisku a bromostříbrného tisku. Dekorativně uspořádané jsou ve velkých portálových vitrínách a také ve vestibulu Bienenhausu. Jmenovitě chceme poukázat na vydařené portréty umělců a dětí, svědčící o schopnosti důkladného pozorování a o odborných znalostech.“

Ateliér po smrti otce převzal jeho syn. Stovky jeho snímků, které jsou uloženy v archivu Muzea města Brna, se staly podkladem pro obsáhlou publikaci s  názvem Vize modernosti: Rudolf Sandalo (1899–1980).

„Projekt Rudolfa Sandala byl prioritně tvořen pro rok 2018, kdy se slavilo 100. výročí založení Československa,“ vysvětluje Jindřich Chatrný. „Procházeli jsme naše muzejní fondy, které byly založeny v roce 1962 Milošem Crhounkem. Řada fotografií byla získána právě díky němu. Zjistili jsme, že nejrozsáhlejší sbírka je věnována právě fotografiím Rudolfa Sandala, naprosto brilantním snímkům meziválečné architektury. V té knize je 278 velkoformátových fotografií československé architektury, samozřejmě brněnská převažuje, ale je tam zastoupena i Bratislava, Trenčianské Teplice, Piešťany, Kyjov, Uherské Hradiště, Zlín a řada dalších měst. K tomu přistupují texty, které se věnují životním peripetiím Rudolfa Sandala. Je tam i exkurz do technologie – jak fotografoval, jaké byly procesy při vytváření negativů, pozitivů a podobně.“

Pátrání v archivech

Autory obsáhlé, právě vydané publikace, která má více než pět set stran, jsou historikové Jindřich Chatrný a Dagmar Černoušková. „Oříškem bylo zjistit něco podstatného o osobnosti Rudolfa Sandala. Jeho jméno bylo všeobecně známé i v zahraničí, ale o jeho osobnosti nebylo nic známo.“ Historikové začali pátrat, a to nejprve v ateliéru fotografova otce, Rudolfa Sandala staršího, který se přistěhoval s rodinou do Brna v roce 1901. „Měl ateliér na Kobližné, potom na Hradební ulici – dnes Malinovského náměstí. Jeho syn začal od útlého věku v jeho ateliéru praktikovat a potom začal na brněnské německé technice studovat chemii,“ vypráví Černoušková. Studia však Rudolf Sandalo mladší nedokončil, v roce 1932 převzal ateliér svého otce a začal se naplno věnovat fotografování architektury.

Před historiky Jindřichem Chatrným a Dagmar Černouškovou se začal odvíjet podivuhodný životní příběh. „Tušili jsme, že Rudolf Sandalo v období války odešel do Německa, kde už zůstal a kde snad v 60. letech zemřel, ale víc jsme toho nevěděli. Tak jsme bádali a zjistili jsme, že v roce 1936 nebo 1937 odešel z Brna do Prahy a tam se trvaleji usadil,“ říká Černoušková. „Zkusili jsme tedy klasický postup – Archiv hlavního města Prahy, Národní archiv – a tam jsme se velmi podivili, protože prameny z Národního archivu nás nasměrovali do Archivu bezpečnostních složek. Postupně jsme odhalili druhou tvář tohoto člověka, který byl už od roku 1936 agentem Abwehru a Sicherheitsdienstu, takže pracoval pro Němce. V Praze se pohyboval i v oblasti aukčních síní, kde získával umělecká díla a starožitnosti – často z židovského majetku. To jsme všechno zjistili z výpovědí lidí, kteří se s ním stýkali a kteří byli po osvobození v roce 1945 zatčeni.“

Domněnka, že unikl tím, že na začátku 40. let odešel do Německa, se však nepotvrdila. Sandalo byl zatčen tři týdny po osvobození, na konci května 1945, přímo ve svém pražském bytě. Sovětští vojáci ho odvezli do Budyšína, kde byli ve věznici shromažďováni lidé německé národnosti z Protektorátu, kteří spolupracovali s nacisty. Pak byl transportován do pracovního tábora v polské Gliwici. „Odtud se na podzim 1945 naposledy ozval do Brna matce a sestře,“ vypráví Černoušková.

V polovině 50. let se Sandalo najednou ocitá ve Frankfurtu nad Mohanem, kde pracuje jako fotograf a obchodník s uměním. „Dospěli jsme k tomu, že v Gliwici zřejmě podepsal spolupráci Sovětům, protože v Německu dostal osvědčení, že za války nebyl v žádné souvislosti s nacistickými orgány. A pak se nám v Archivu bezpečnostních složek podařilo najít ještě i jeho kartu spolupracovníka STB, s níž zřejmě komunikoval v letech 1965 – 1975,“ vysvětluje Černoušková. V roce 1984 však byly materiály skartovány.

Příběh, co by vydal na film

Dodejme ještě jednu pozoruhodnou drobnost: přes veškeré úsilí a pátrání v tuzemských i zahraničních archivech muzejních i policejních se nepodařilo objevit žádnou Sandalovu fotografii. Konfident Bohumír Svoboda o Rudolfu Sandalovi v roce 1945 vypověděl: „Vypadal chorobně, asi 42letý, prostřední postavy, typ občanského degeneráta.“

„Rudolf Sandalo neměl žádné potomky, ačkoliv víme, že byl v Brně ženatý,“ upřesňuje Černoušková. „Na začátku války se však rozvedl. Jeho dílo je od 20. let průběžně publikováno až dodneška, ale nikdy až do roku 1980, kdy v Německu zemřel, se o autorská práva nehlásil on ani nikdo jiný.“

Na Sandalově osudu se vykresluje složitý příběh 20. století. „Lidsky jsou tu pochybnosti, ale na druhou stranu to byl výsostný umělec, excelentní tvůrce a vynikající fotograf,“ shrnuje Černoušková s tím, že Sandalův životní příběh by mohl poskytnout námět na hollywoodský film.