Jako lidstvo si pod sebou podřezáváme větev, říká profesorka UMPRUM Liběna Rochová

8. únor 2019
Rozhovor VR a MM

Design podle ní není jen o trendech, byznysu a masové produkci. I proto svým studentům na UMPRUM zadala téma udržitelné módy. Co jí daly roky v undergroundu a jak přistoupila k navrhování talárů pro české ústavní soudce? Proč v 60. letech studovala knedlíkárnu a jak se stala vedoucí jednoho z nejprestižnějších designérských ateliérů v Česku?

Jako malá sbírala autíčka a chtěla být automobilovou závodnicí. Rychlou jízdu má ráda dodnes „Jsem velmi dobrá řidička. To netvrdím jen já, ale i můj manžel. Mám dobrou předvídavost a periferní vidění, jezdím rychle, ale ne nezodpovědně. Mám ráda rychlé a konstruktivní myšlení,“ říká Liběna Rochová. Před pěti lety se ale pro časté cesty mezi Brnem a Prahou rozhodla přesednout do vlaku. Proč?

„Když jsem poprvé stála na nádraží v Brně, říkala jsem si, to je strašné! Já potřebuji držet v rukách volant a mít pocit, že řídím svět! A ne si jen sednout a nechat se vézt. Ale brzy jsem si zvykla. Ve vlaku otevřu notebook, pracuji, vyřeším si e-maily a do Prahy dojedu s čistou hlavou. D1 je naprosto šílená, žasnu, když vidím třeba v Šanghaji, kolik metrů dálnic jsou za jistou dobu schopní postavit. U nás je to naprosto neuvěřitelné. Nemůžete se spolehnout na to, že dojedete včas, a k tomu vysoká spotřeba benzinu, která je neekologická. Proto jsem se nakonec rozhodla pro vlaky.“

Liběna Rochová je česká módní designérka a výtvarnice. Vytváří fashion art, objekty na pomezí designu a volného umění, ale také ready to wear kolekce nebo modely na zakázku. Často do své tvorby zapojuje materiály netextilní povahy, jako sklo nebo papír. Leitmotivem její tvorby je pojetí oděvu jako sochy v pohybu. Je vedoucí Ateliéru designu oděvu a obuvi na UMPRUM. Pravidelně a dlouhodobě spolupracuje s neziskovými organizacemi jako UNICEF nebo Debra. Opakovaně byla nominovaná a oceněná na cenách Czech Grand Design, aktuálně je nominovaná s projektem Nadotek ve spolupráci s Musou pro Debra, představeným na Designbloku 2018, a také s designem talárů pro české ústavní soudce. Za socialismu byla členkou Svazu umělců a pracovala v ÚLUV. V 90. letech získala mezinárodní renomé díky prezentacím v zahraničí, mimo jiné na veletrhu v Düsseldorfu. Dnes patří k nejrespektovanějším českým designérům.

Aktuálně probíhají na UMPRUM talentové zkoušky. Právě od přijímacího řízení do nejprestižnějších českých designérských ateliérů odběhla Liběna Rochová na náš rozhovor. Mluvíme o tom, podle čeho vybírá studenty a k čemu je vede. A vracíme se k tomu, že sama se v 70. letech vlastně na UMPRUM nedostala.

Když se vrátíme do minulosti, vy jste vlastně přijímačky na UMPRUM neudělala. Jak to tehdy v roce 1972 bylo? 

Nebyla jsem v SSM, můj tatínek v roce 1951 vrátil rudou knížku a byli jsme sledováni. Už když jsem se v šedesátém sedmém hlásila na střední školu, schvaloval to uliční výbor a napoprvé neschválil. Takže jsem místo toho dělala Vesnu, knedlíkárnu.

Z módní přehlídky Liběny Rochové v roce 1995

Co to je knedlíkárna?

Do Vesny, neboli knedlíkárny, se chodily mladé dívky učit péči o domácnost: jak přebalovat děti, vařit, péct, uklízet, vést účty, šít, ... Takže po roce jsem byla kompletně připravená na to, abych byla taková hodná a poslušná manželka. Ve Vesně jsem potkala spoustu skvělých lidí z okolí Brna, byla tam řada dívek z vesnic. Jejich ambicí nebylo dál studovat, ale starat se o rodinu. Na tom není nic špatného, pokud to někdo tak má, ať si to dělá. Já jsem se pak nahlásila znova na průmyslovku, a protože bylo uvolnění, rok ’68, tak už mě nechali. Po průmyslovce jsem chtěla jít na stáž do Paříže a studovat na UMPRUM, ale ani jedno nevyšlo. Řekla jsem si, že prostě půjdu svou vlastní cestou. Abych byla ve svém oboru profesionální, musela jsem se stát členkou Svazu umělců. Udělala jsem podobné zkoušky, jako je dnes třeba diplomová práce, a stala se profesionální oděvní výtvarnicí.

Vaše maminka byla herečka, tatínek vědec. Jak se dívali na to, že se chcete věnovat oděvu?

Já měla obrovskou podporu od rodičů. Měli jsme krásný vztah, s maminkou stále máme. Cítila jsem velkou důvěru. Původně jsem chtěla dělat divadelní kostým, ale později jsem si našla cestu k oděvním objektům. Ve světě to existovalo, u nás ještě ne. Ale já přesně věděla, že právě tohle chci dělat.

Proč v devadesátkách nešla do automobilového závodu se Chantal Poulain? Jaké jsou její ranní rituály? Jak vzpomíná na undergroundové bytové módní přehlídky v 80. letech? K čemu vede své studenty na UMPRUM? Jak vznikal nový design talárů pro ústavní soudce nebo kolekce na podporu pacientů s nemocí motýlích křídel? Poslechněte si v Rozhovoru Veroniky Ruppert s Liběnou Rochovou.

 

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.