Jak pobavit a nebýt trapný? ptá se Michael Sodomka

Michael Sodomka se narodil v Praze, většinu života strávil v Kolíně a nyní žije v podkrkonošských Hořicích. Aby toho nebylo málo, studuje v Brně, a možná i proto má rád svůj klid a volné chvíle se snaží trávit se svými blízkými. Má rád fotbal i Hvězdné války. Každý, koho zná, ale má rád buď jedno, nebo druhé, popřípadě ani jedno. Ale málokdo oboje. Rád si čte, poslouchá a provozuje hudbu, stará se o psy a hraje basketbal.

Přesto tvrdí, že píše proto, že nic jiného neumí. A hned dodává: „Tedy já s největší pravděpodobností neumím pořádně ani to, ale když už si postěžuju, najde se většinou někdo, kdo mi můj sebekritický záchvat začne rozmlouvat. A já si to nakonec rozmluvit nechám.“

Autor vysvětluje, že diagnóza baviče ho provází už od gymnázia, kde prý pochopil, že nebude ani nejchytřejší, ani nejdrsnější ve třídě. A tak začal dělat zábavu všude možně. „Moc jsem neuznával teorii, že je daleko jednodušší lidi rozplakat než rozesmát,“ dodává.

Michael Sodomka a jeho bavičské začátky|foto: archiv autora

Na vysoké škole se však při psaní scénářů ocitl v situaci, kdy mu legrace najednou nešla. „Co vám budu povídat, bolely mě zuby, a to se špatně ksichtí. Proto jsem se ponořil do sebe, a když jsem se vylovil, byl přede mnou napsaný příběh mladého archeologa, který miluje svoji ženu z Opavy, ale musí pracovat v Aši, protože archeologů je moc a míst pro vykopávky naopak málo. A co se nestalo? Ohlas pana profesora i spolužáků byl kladnější, než když se snažím o vtip.“

Začal si i v kině všímat toho, jak se dělá zábava. „Distributor mne lákal na komedii, na zábavu. Dočkal jsem se několika vtipů. Celkem povedených, postupně gradovaly. Ale právě toho jako by se autoři polekali. Jako by pokaždé, když hrozilo, že bych se začal smát nahlas, museli nutně zchladit moji duši něčím neveselým. Vkusným, ale nekomediálním. Pak jsem viděl další dva, o něco málo starší, české filmy. Tvůrce rovněž sliboval legraci. Dokonce jsem si to ověřil v jednom rozhovoru. Místy se vyskytla, to musím uznat, ale zředila ji úmrtí postav.“

Michael Sodomka pochopil, že dělat zábavu je opravdu strašně těžké. Rozsévat melancholii a lehkou depresi nikoliv. „Nikdo vám neřekne, že vaše vtipy jsou vyčpělé, a navíc vás občas někdo pochválí, jak jste pěkně umělečtí.“

Michael Sodomka|foto: Štěpán Vranešic

Inteligentní zábava podle něj u nás velice chybí. Uspokojila ho až americká komedie se Sandrou Bullockovou. A tak vzdává hold všem divadelníkům, filmařům a spisovatelům, kteří dovedou být výjimkou. A nejen jim, ale i všem dobře naladěným lidem, schopným bavit ostatní i mimo umělecké kruhy.

„Chvílemi mne snad i trochu štvala škatulka srandisty,“ přiznává autor, „ ale postupně si začínám uvědomovat tíži svého břímě. Pobavit a nebýt trapný nebo vyčpělý skutečně není vůbec lehké. Je to asi doopravdy těžší než být pěstitelem cibulí, jehož radostí jsou uslzené oči, sledující jeho produkt. Jsem připraven na výzvu, kterou legrace je. I za cenu že budu spíš trapný, ale vtipný jen chvíli. Pokud totiž budu alespoň chvíli vtipný, bude to stát za to. A po zbytek svého času pro vás budu s radostí trapný.“