I díky Xavieru Galmichovi má česká literatura ve Francii silnou pozici

„Letošní cenu Premia Bohemica, cenu, kterou uděluje Moravská zemská knihovna z pověření ministerstva kultury, získává profesor Xavier Galmiche,“ oznamuje ředitel MZK Tomáš Kubíček.

„Ta cena je výrazem úcty a vděku, který česká kultura má k osobnosti, která o ni pečuje v zahraničí. Cena je udílena už několik desetiletí a Moravská zemská knihovna ji obnovila v roce 2017 po šestileté pauze. Mezi její poslední laureáty patří velmi silné osobnosti, jako je například profesor Urs Heftrich nebo profesorka Annalisa Cosentino – současně překladatelé i bohemisté na zahraničních univerzitách.“

K dřívějším nositelům ceny Premia Bohemica patří i tak významné osobnosti jako Susanna Rothová nebo Oleg Malevič. „Tyto osobnosti se zapsaly do dějin zpřítomňování české kultury v zahraničí,“ konstatuje Tomáš Kubíček. „Výrazným způsobem ale ovlivnily i vnímání českého fenoménu v českých zemích jako takových.“

Překlad klasiků i současné literatury

To platí také o letošním laureátovi Xavieru Galmichovi. „I díky němu má česká kultura ve Francii silnou pozici. Vychoval už generace bohemistů a překladatelů. Sám velmi výrazně překládá českou literaturu ve Francii, má za sebou překlady klasiků i současnější české literatury. Jeho monografie o Holanovi patří i v kontextu českých monografií mezi absolutní špičku. Jeho vhledy do české literatury jsou tedy nejen překladatelské, ale jeho přínos je i interpretační. Dokáže zpřítomňovat českou literaturu Francouzům, ale i Čechům – a to je neuvěřitelné vzácné.“

Řádné předání ceny bude příští rok

Vzhledem k okolnostem nebylo možné přikročit k řádnému předání ceny tak, jak se sluší a patří, tedy za účasti představitelů ministerstva kultury a především laureáta samotného. Ale protože to je cena za rok 2020, bylo rozhodnuto vyhlásit ji už nyní prostřednictvím médií francouzských i českých. Předání ceny by mělo proběhnout na půdě české ambasády v Paříži v únoru roku 2021.

Xavier Galmiche (1963) je profesorem české literatury a středoevropských kultur na katedře slovanských studií při pařížské Sorbonně. V roce 2001 spoluzaložil badatelské centrum CIRCE, v jehož rámci se podílí na vydávání časopisu Cultures d'Europe centrale. Od roku 2014 je ředitelem ústavu Eur ORBEM. Věnuje se také překladatelské činnosti, a tak mohlo francouzské publikum díky němu poznat nejen Vladimíra Holana, ale i Bohumila Hrabala, Bohuslava Reynka, Antonína Sovu, Jiřího Weila, Karla Hynka Máchu či Jana Amose Komenského.

Pokud jde o Holana, v roce 2012 vydalo nakladatelství Akropolis jeho monografii Vladimír Holan, bibliotekář Boha. Do češtiny ji přeložila Lucie Koryntová. Autor na proměně básníkových stylů dokazuje, jak byl ovlivněn dějinami 20. století a odpovídajícími literárními směry – od avantgardy po existencialismus.

V magazínu Zelný rynk přečte při příležitosti předání ceny Premia Bohemica herec Michal Bumbálek úryvek z Galmichova literárněvědného eseje „Vše jako tůně“ – Podpoetika v české literární tradici, který vyšel v českém překladu Lukáše Prokopa v publikaci vydané MZK.

Osobnost a dílo Xaviera Galmiche připomíná i repríza rozhovoru Aleny Blažejovské z roku 2017, natočeného v Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR v Praze na akci pořádané Danielou Iwashitou.

V Čechách náhodou

Co Xaviera Galmiche přivedlo k zájmu o českou literaturu? „Náhodou jsem se v 80. letech octl v Čechách,“ vypráví bohemista, „v Praze jsem pobýval vlastně kvůli armádě – dostal jsem civilní službu na francouzském velvyslanectví. Byla tam nuda, a tak jsem se pustil do studia českého jazyka. Záhy jsem objevil Jakuba Demla, který byl pro mé známé jako zakázaný autor velmi přitažlivou osobností. Jeho dílo jsem začal jako ještě úplně negramotný bohemista číst. Fascinovalo mě to tak, že jsem se kvůli němu rozhodl zopakovat svá studia a orientoval jsem se na ten skoro neznámý poklad.“

Zakázaný autor

Jak se ale Francouz k dílu zakázaného autora dostal? „Něco existovalo v samizdatu, a já jsem jako zázrakem tento Fučíkem a Binarem vydaný samizdat našel v jedné skříni na velvyslanectví. Předpokládám, že to tam někdo nechal v naději, že se to dostane k emigrantům. Pustil jsem se do čtení, a až dlouho po tom jsem ten exemplář věnoval knihovně Libri probihiti,“ vysvětluje profesor Galmiche. Pro budoucího bohemistu to byla zajímavá kniha, která se jakoby sama našla na cestě.

Xaviera Galmiche už v té době zajímal také vztah mezi Jakubem Demlem a staroříšským překladatelem a vydavatelem Josefem Florianem, který si dopisoval s francouzským spisovatelem Leonem Bloyem.

Tato korespondence byla ve francouzštině dostupná. Mladého badatele to přitahovalo jako magnet, neboť Bloye znal a obdivoval. Identifikoval tedy nejprve Floriana a potom Demla jako české ekvivalenty spirituálního směru ve francouzské literatuře přelomu století, ke kterému měl vztah.

„Myslím, že Deml měl k Bloyovi povahově blíž než Florian,“ uvažuje profesor Galmiche. „Jsou podobní v té obsesi, řvaní, velmi zvláštní podobě násilí, které jde přes slova. Ale Deml neměl ty organizační schopnosti jako Bloy a Florian.“