Hledání pokladu, šifry, úkoly, to vše je úniková hra. Člověk se při ní krásně odreaguje

Lidé si rádi hrají, a počítače jim už nestačí. Chtějí příběhy zažít ve skutečnosti. Proto vznikly únikové hry.

Skupina přátel se nechá zavřít do místnosti, pátrá po indiciích, luští šifry, plní úkoly, a snaží se dostat ven. To vše v určeném časovém limitu.

„Úniková hra je tematicky laděná místnost. Při vstupu do ní luštíte šifry, hádanky, rébusy, a tím se propracováváte k závěru hry,“ vysvětluje spoluautor jedné z jihlavských únikových her Lukáš Maštera. Cílem je vždy uniknout z místnosti, proto také úniková hra. V zásadě připomíná honby za pokladem, které jsme hrávali na letních dětských táborech, a později pak i počítačové hry. „Když tu únikovou hru zkusíte, tak poznáte, že je to o dětské radosti, soutěživosti. Lidé se tam navzájem propojují, vznikají zážitky,“ říká spoluautorka Michaela Padrtová.

Každý předmět může ukrývat indicii, která hru posune dál

Hry jsou stavěné pro dva a více účastníků, a limit je nejčastěji stanovený na šedesát minut. Důležitá je práce v týmu. Každý je totiž v něčem dobrý. Jeden zvládá šifry, druhý má technické dovednosti, třetí logické myšlení. Místnost je většinou plná různých předmětů, nábytku. Každý z nich může sám být nebo v sobě může ukrývat indicii, která hru posune dál. Je třeba si všímat každého detailu. Pravidlem je, že nikdo nesmí nic rozbíjet, používat násilí. „Jak je ta doba dneska uspěchaná, ty lidi jdou vypnout,“ říká Lukáš Maštera.  

Bezpečnost hráčů zajišťuje spojení vysílačkou a kamera

Velmi důležitá je samozřejmě bezpečnost hráčů, kteří jsou v místnosti zamčení. Po celou dobu jsou vysílačkou spojeni se svým průvodcem, takzvaným roommasterem. Na vše dohlíží kamera, a u dveří je v bezpečnostní schránce viditelně pod sklem umístěný klíč. Před vstupem do místnosti také všichni podepisují protokol o tom, že byli seznámeni s pravidly a bezpečnostními předpisy.

Spustit audio