Galerie ženských osobností - Věra Menčíková-Stevensonová

Logo|foto:Český rozhlas

Narodila se 16. února 1906 v Moskvě Čechovi Františkovi a poloviční Angličance Olze a dostala jméno Věra Francevna. Dost zapeklitý začátek života, nemyslíte? Není to ovšem nic ve srovnání s tím, jak se její život vyvíjel dál. Tatínek totiž Věru, když jí bylo 9 let, naučil hrát šachy a ty ji provázely osudem po zbytek života, podobně jako její o dva roky mladší sestru Olgu.

Na podzim roku 1921 se s rodinou přestěhovala k babičce do anglických lázní Hastings, které byly, jak jinak, shodou okolností také městem šachu. Ještě v témž roce vyhrála Věra britské dívčí mistrovství. Pod vedením Angličana Johna Drewitta a především pak maďarského mistra Gézy Maróczyho se ve hře nadále velmi rychle zlepšovala. Maróczyho styl hry ji velmi ovlivnil.

Od vzniku ČSR měla československou státní příslušnost a hájila naše barvy až do svého sňatku, kdy získala britské občanství. A to i přesto, že česky neuměla. Co tedy byl její rodný jazyk? Nejspíš ruština. Když hrála v roce 1931 v Praze na ženském mistrovství světa, tak už mluvila anglicky slušně, přece však hůř než rusky.

Jako cizinka se většinou nemohla účastnit domácích britských dámských přeborů, proto musela hrát turnaje s muži. Od r. 1923 se začala účastnit mezinárodních mužských turnajů. Své první mistrovství světa v šachu, které vyhrála, se konalo r. 1927 v Londýně. Bylo jí pouhých 21 let. Její sestra Olga, teprve 19letá, skončila na 2. místě.

Zatěžkávací zkouškou byla Věřina účast na turnaji v Karlových Varech v roce 1929. Turnaje se účastnilo 21 mužů - mezi nimi Capablanca, Nimcovič, Rubinstein, Spielmann, Bogoljubov, Euwe, Maróczy a jedna žena - Věra Menčíková! Bylo to samozřejmě obrovskou atrakcí. Lázeňští hosté se přicházeli podívat na tu smělou ženu, která se rozhodla bojovat za rovnoprávnost žen s muži nad šachovnicí. U některých mužů to však vyvolávalo ironické úsměšky. Sám vídeňský mistr Albert Becker, který se turnaje účastnil, prohlásil, že kdokoliv s ní prohraje, stane se členem Klubu Věry Menčíkové. Chtěl poněkud zesměšnit každého mistra, který by s Věrou prohrál. Becker se nakonec sám stal obětí. Členy klubu byli však i takoví hráči jako Max Euwe, Samuel Reshevsky, Mir Sultan Khan, Jacques Mieses a řada dalších. Věra si však takové posměšky nikdy nebrala vážně. Důležité pro ni bylo zúčastnit se, bojovat a učit se.

Noviny Bohemia o její účasti na turnaji, kde navzdory několika velmi úspěšným hrám skončila poslední, 8. září 1929 napsaly: "Slečna Menčíková hrála daleko lépe než ukazuje její konečný výsledek. Co jí ještě chybí, je turnajová rutina, která se ale jistě dostaví při dalších účastích na velkých turnajích. Obdivuhodné byly zcela jistě její cílevědomost a vytrvalost, se kterými absolvuje své partie, stejně jako ušlechtilá trpělivost a klid, se kterými řešila i ty nejtěžší, často nezasloužené rány osudu." A měly pravdu.

Titul mistryně světa Věra obájila s jasnou převahou nad svými soupeřkami ve všech následujících mistrovstvích v letech 1930 (v Hamburku), 1931 (v Praze), 1933 (ve Folkestone), 1935 (ve Varšavě), 1937 (ve Stockholmu) i roku 1939 (v Buenos Aires), kdy válka turnaje ukončila.

Nejčastěji ze všeho hrála Věra Menčíková v tradičních novoročních turnajích v Hastingsu, kde žila. Úsměvná je i historka z přelomu let 1931/32, kdy právě zde zdolala nejlepšího amatéra své doby, nizozemské profesora matematiky Maxe Euweho (pozdějšího mistra světa v letech 1935-1937). To jeho manželku zaujalo natolik, že si osobně jela "překontrolovat", co tuto prohru mohlo zapříčinit. Když však poznala mírně boubelatou Věru, uvěřila, že to byla zřejmě prohra zasloužená. Navíc dorazila ve chvíli, kdy Menčíková porazila i obhájce titulu Inda Sultana Chana, a to ji uklidnilo.

Věra hrála úspěšně i v renomovaných soutěžích mužů, např. v Ramsgate r. 1929 se dělila s Akibou Rubinsteinem o druhé místo jen těsně za Capablankou, v Londýně r. 1932 byla druhá, r. 1934 byla v Mariboru třetí za Pircem a Steinerem.

Zvláště inspirativní byla její cesta po Sovětském svazu během r. 1935, neboť v následujícím roce se prý do kvalifikace sovětského mistrovství přihlásilo 5000 žen. I to možná přispělo k tomu, že v 50. letech a později sovětské hráčky tak kralovaly.

V říjnu 1937 se Věra provdala za Angličana Rufuse Henryho Streatfeilda Stevensona, sekretáře Britské šachové federace, publicistu a mecenáše. Jeho první žena tragicky zahynula při cestě na Olympiádu ve Varšavě r. 1935. Věra se však věnovala i publikační činnosti, byla redaktorkou renomovaného časopisu Chess, přispívala též do Social Chess Quarterly a dávala lekce. Od r. 1939 byla manažerkou Národního šachového centra v Londýně (o rok později bylo ovšem při náletu zničeno).

Po ovdovění v únoru 1943 žila s matkou a sestrou Olgou v Kentu (sestra Olga byla jistou dobu její soupeřkou dokonce v mistrovstvích světa: v roce 1935 ve Varšavě obsadila Olga čtvrté místo). Před nálety se společně skrývaly ve sklepě domu plného manželových knih a jejich cen, přestože měly v zahradě postavený protiletecký kryt.

To se jim stalo osudným. Dne 27. června 1944 dům zničila německá raketa V-1 a všechny 3 ženy zahynuly. Kryt zůstal neporušen. Věra tak zemřela neporažena jako mistryně světa ve věku pouhých 38 let. Na její počest je pojmenovaná trofej, kterou od r. 1957 přebírá nejlepší ženské družstvo na šachové olympiádě.