Galerie ženských osobností - Růžena Holubová

Narodila 11. května 1865 ve Vídni jako Rosa Hof. Její otec byl správcem vídeňské Rotunde, výstavní budovy ve vídeňském Prátru. Přišla tak už odmalička do styku s "velkým světem" a vždy ji zajímala příroda, zvířata i rostliny. Po návratu z první africké expedice dostal i cestovatel Emil Holub od císaře nabídku umístit své sbírky právě v Rotundě a on ji přijal s povděkem. Holubovi se po jeho první expedici totiž dostalo jak značných ovací, tak i četných zklamání. Společně s Vojtěchem Náprstkem pořádal přednášky po Evropě, avšak marně se zasazoval o zřízení afrického muzea.

Logo|foto:Český rozhlas

Osmnáctiletou Rosu přípravy na výstavu velmi zaujaly. Dr. Holuba při přípravách okukovala společně se svými sourozenci. Nakonec si dodala odvahu a poprosila ho, aby ji výstavou provedl. A protože byla zaujatou a vnímavou posluchačkou, Emil rád vyšel jejímu přání vstříc.

Později se poznali blíže a Emil v ní našel velké porozumění navzdory věkovému rozdílu více jak 17 let. Došlo na zásnuby a 2. listopadu 1883 se slavila svatba. Teprve pak ji vzal Emil do Prahy a představil své mamince. Ale už 22. listopadu 1883 se spolu se svou mladou manželkou a šesti průvodci, které si vybral z více jak 700 žádostí, vydal znovu do Afriky. Poněkud netradiční svatební cesta, co říkáte?

Byla to Holubova druhá cesta do Afriky. Emil se hodně poučil a výpravu zajistil lépe jak po stránce vědecké, tak i technické. Naplánoval odvážný průchod přes celý africký kontinent z Kapského města až do Egypta. Ale i tentokrát jeho rozpočet byl velmi omezený. Musel s penězi šetřit a používat je velmi uváženě. Výbavu expedice táhli voli, jejichž značná část však záhy nečekaně uhynula.

Výpravu stíhaly i další nepříjemnosti a potíže. Nejen že její členové onemocněli malárií (dva jí dokonce podlehli a třetí těžce nemocný byl poslán zpět do Kapského města), ale také Britská koloniální správa znemožňovala různými administrativními průtahy Emilu Holubovi uskutečnit původní plán jen proto, že byl příslušník Rakouska-Uherska.

Je pro nás těžko představitelné, jakým komplikacím musela žena v džungli čelit. Dnes je naprosto přirozené, aby ženy svůj oděv přizpůsobily náročným podmínkám africké přírody, tehdy však Rosa musela do džungle v dámských šatech a i na volovi musela jet na dámském sedle. Terén však byl natolik obtížný, že většinou musela beztak pěšky.

Z uvedeného by se mohlo zdát, že byla pro výpravu tedy spíše přítěží. Ale její účast na expedici neměla rozhodně pasivní charakter. Dostala úkoly jak ve sběratelské činnosti, tak i organizační. Brzy se stala dokonce odbornou preparátorkou. Obrovským přínosem bylo to, že dokázala jednat s místními obyvateli. A tak ji členové expedice trochu vychytrale využívali k získání jídla. Když narazili na farmu, vyslali ji. Obyvatelé byly většinou tak překvapeni bílou ženou v těchto nehostinných končinách, že jí věnovali jídlo bez nároku na nějakou úhradu.

Členové expedice na Rosu vzpomínali i z jiných důvodů. Přiznávali, že pro ně byla motivací. Když už ztráceli síly, ona to nevzdávala. Byla opravdu oporou. Se zbraní v ruce dokonce zachránila život svého manžela a jiných členů výpravy. Uměla prý ze všech nejlépe střílet.

Expedice z Kimberley postupovala do Sosongu, dále do Pandamatenga a měsíc za měsícem se dostávala až k řece Zambezi. Dr. Holub sbíral vše, co mu pod ruku přišlo (brouky, motýly, hady, ptáky, zbraně domorodců,.) a Rosa mu pomáhala s preparováním zvířat. Cesta postupovala na území Mateků a odtud k divokým Mašukulumbům, kteří byli s Mateky znepřáteleni. A tak se stalo, že 2. srpna 1886 byla expedice napadena v mašukulumbské vesnici Galulonga kvůli nedorozumění. Mělo to tragické následky. Jeden ze členů expedice byl zavražděn a jeden zraněn. Přišli navíc o většinu sbírek, zásob potravin a vědeckých přístrojů. Nenahraditelnou ztrátou bylo i to, že byli připraveni také o část deníků, které obsahovaly popisky a nákresy domorodých kultur a materiálu.

Protože všichni členové expedice onemocněli zimnicí, museli opustit území Mašukulumbů a vrátit se zpět do Kapského města, aby si zachránili život. Dorazili tam začátkem roku 1887. Emil se s Rosou vrátil do Prahy a cestu vylíčil ve svém dvoudílném cestopise "Druhá cesta po jižní Africe. Z Kapského města do země Mašukulumbů" (1890). Uspořádal také dvě velké výstavy, v r. 1891 ve Vídni a 1892 v Praze. Ty navštívilo 190 tisíc návštěvníků. Celkový výsledek však byl pro Holubovy ztrátový vzhledem k nízkému vstupnému.

Emil Holub své bohaté sbírky (čítající 13 tisíc exemplářů) nabídl zdarma Národnímu muzeu v Praze, byl však odmítnut. Praze se totiž nepodařilo nalézt vhodné a důstojné umístění. Zklamaný Holub se tedy rozhodl své sbírky postupně prodávat a zejména rozdávat muzeím, vědeckým ústavům a školám. Dnes můžeme jen litovat, že tato unikátní sbírka tvořená etnografickými, zoologickými a botanickými materiály je dnes rozptýlena po více jak 600 muzeích a školách v celém světě.

Emil Holub se se svou ženou usadil natrvalo ve Vídni. Odtud pak udržovali kontakty s celým světem. Prostřednictvím Růženy udržoval styk s rodnými Holicemi. Mnoho lidí jim závidělo, protože si mysleli, že je Holub vydržován císařem. Holubovi však žili velmi skromně. Emil se věnoval publikační činnosti, přednášel pro odbornou i laickou veřejnost po celé monarchii a také na předních univerzitách ve Francii, v Anglii a v letech 1894 až 1895 ve Spojených státech amerických. To však bylo jeho jediným příjmem. Přestože dostal velmi výhodné a výnosné nabídky na prodej svých sbírek, jeho povaha mu nedovolila jich využít. Svou obtížnou finanční situaci si tak způsobil snahou zpřístupnit své sbírky i těm nejchudším.

Trpěl však malárií, která ho značně vyčerpávala. 21. února 1902 zemřel ve Vídni ve věku nedožitých 55 let. Růžena Holubová po jeho smrti uchovávala jeho odkaz. Více jak 40 let pak bydlela se svou sestrou ve Wattmanngasse v malém klidném domku. Několikrát navštívila Československo. V r. 1957 se naopak za ní ve Vídni zastavili pánové Zikmund a Hanzelka. Miroslav Zikmund na toto setkání vzpomíná takto: "Seděli jsme v Holubově pracovně s původním nábytkem, paní Růžena povídala a z africké cesty si pamatovala každou řeku, kterou tehdy brodili, každou vesnici, kterou s manželem prošli. My jen žasli nad její fenomenální pamětí."

V Holicích přislíbila účast i na oslavu 110. výročí narození Emila Holuba, ale té se kvůli nemoci už nezúčastnila. Zemřela 28. září 1958 ve věku 93 let. Ač už za života zmiňovala, že Holicím věnuje zbylé památky na svého manžela, přeci jen její závěť způsobila překvapení. Zvláště pak pro rakouskou stranu, která doufala, že pozůstalost připadne Rakousku. V roce 1964 byl v Holicích slavnostně otevřen Památník Dr. Emila Holuba - Africké muzeum. Památník dodnes opatruje odkaz velkého rodáka a jeho ženy Růženy pro současné i příští generace a v podobě "Afrických sympózií" jej dále rozvíjí.