Galerie ženských osobností - Nataša Gollová

19. únor 2007
Apetýt je stálicí brněnského vysílání

Jméno Nataši Hodáčové či Nataši Konstantinové možná tolika lidem povědomé není, ale kdo by neznal Natašu Gollovou? A přeci všechna tato tři jména patří jedno osobě - známé, obdivované a milované herečce, brněnské rodačce, která zažila, co je to být na vrcholu slávy, ale i co je to snášet trpký osud. Režisér Martin Frič o ní kdysi řekl: "Je jemná, lyrická, naivní, bezprostřední, spontánní, upřímná, temperamentní. Je to prostě typ bláznivého děvčete, který divák bude milovat."

Tato dodnes obdivovaná herečka se narodila 27. února 1912 v Brně na Údolní 2. Tatínek byl významný politik, národohospodář a právník JUDr. František Xaver Hodáč, profesor ČVUT, proto se rodina brzy přestěhovala do Prahy. Nataša dostala své křestní jméno podle hrdinky Nataši Rostovové z Tolstého románu Vojna a mír, který právě před narozením Nataši její maminka Adéla četla. Naška, jak jí blízcí často říkali, měla o dva roky staršího bratra Ivana.

Nataša Gollová

Díky dobré finanční situaci si rodina mohla dovolit, aby Nataša studovala na velmi dobrých školách jak v Československu, tak i Anglii. Chodila do baletní školy, později přešla na moderní scénický tanec, který vedla Jarmila Kröschlová. S divadlem přišla poprvé do styku již ve 14 letech. Navštěvovala dívčí gymnázium Elišky Krásnohorské (dřívější Minerva). Pak se zapsala na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze, ale nedokončila je, protože ji nakonec zlákalo divadlo. Začala studovat herectví u režiséra Národního divadla Karla Dostála a u Jiřího Frejky.

Nataša byla mimořádně jazykově nadaná - mluvila anglicky, rusky, francouzsky a německy, zajímala se také o literaturu a velmi dobře hrála na klavír. Při tanečním turné v Paříži r. 1932 se seznámila v ateliéru u malíře Josefa Šímy s francouzským básníkem a dramatikem (otcem dadaismu) Tristanem Tzarou. Bylo jí tehdy 20, jemu 36 let a vzniklo z toho vřelé přátelství, můžeme říct láska, která trvala téměř 15 let.

Svou první filmovou roli dostala již v roce 1932 v příběhu o osudech Karla Havlíčka Borovského "Dcera národa", ale k natáčení nakonec nedošlo, a tak první skutečnou rolí, i když jen vedlejší (její jméno se neobjevilo ani v titulcích) se stalo účinkování ve filmu Kantor Ideál s Karlem Lamačem a Anny Ondrákovou. Jako debut můžeme označit až její hlavní roli ve filmu Bezdětná, sama si tohoto filmu ale velmi vysoce necenila.

Na stříbrné plátno vstoupila již s uměleckým pseudonymem, ten si vybrala podle svého dědečka Jaroslava Golla, uznávaného českého historika a profesora na pražské univerzitě. Důvodem k tomu bylo především to, že v době, kdy začala hrát, byl její otec profesorem na univerzitě, poslancem a navíc generálním sekretářem svazu průmyslníků, a tak by nebylo vhodné vystavovat jméno rodiny poněkud nejisté umělecké slávě. Své jméno Hodáčová však nadále používala při svém běžném životě.

Více než film ji ale lákalo divadlo. První angažmá dostala v Olomouci, o rok později přešla do bratislavského Národního divadla. Do Prahy se vrátila r. 1935, když jí onemocněla maminka, a přijala angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech. Tam se objevila v řadě kvalitních rolí (např. Ofélie v Shakespearově Hamletu).

Záhy po 15. březnu 1939 nacisté obsadili Barrandov, neboť filmu přisuzovali velký význam. To mělo vliv na charakter produkce. Řada herců se nesměla ve filmu objevit, a tak se začínajícím hvězdičkám a hvězdám naskytla příležitost získat kvalitnější role. Proto se paradoxně stal právě rok 1939 pro Natašu Gollovou zřejmě tím nejúspěšnějším - tedy aspoň po pracovní stránce. Kromě rolí ve filmech jako Příklady táhnou či Studujeme za školou vynikla ve velkofilmu Kristián a především pak ve filmu Eva tropí hlouposti.

Bylo jí tehdy 27 let. Nataša Gollová to s odstupem času komentovala takto. "Našel mě až Mac Frič. V tom byla jeho genialita, že dovedl rozpoznat, kdo je kým, že umožnil hercům, aby vycházeli ze sebe, ze svého naturelu. Frič zjistil, že mi svědčí taková obyčejná děvčata se smyslem pro humor, a začal na mě šít role."

Dalším jistě nezapomenutelným filmem byla Pohádka máje (1940), kde hrála hlavní roli Helenky a partnerem jí byl Svatopluk Beneš. Mnozí měli tuto její roli nejradši. Stala se vzorem pro mnohé dívky. Kolik jich po ní chtělo alespoň napodobit účes!

Všechny své nejlepší filmy natočila v letech 1939 - 1941, tedy během 3 let. Posledním tím opravdu slavným byl Hotel Modrá hvězda. Až na dvě výjimky všechny další filmové role už byly spíše jen epizodní. Ještě před koncem války natočila film Vrať se ke mně zpět . Tehdy poprvé, ale i naposledy spolupracovala s německými filmaři.

Proč roli vůbec přijala, nevíme, snad to byla lukrativní nabídka, ale že se tak stalo, bylo jedním z důvodů, proč pak musela opustit Vinohradské divadlo a nesměla se dlouho objevit před kamerou. Nataša totiž kromě filmování, jak už víme, účinkovala také na divadelních prknech. A velmi úspěšně. Největší zásluhu na jejím odchodu měla především herečka a přesvědčená komunistka Světla Amortová, kdysi kolegyně už Národním divadle v Bratislavě. Mnoho si pro ni vytrpěla.

Nataša Gollová neměla zrovna lehký a šťastný život. Vstoupilo do něj několik mužů. Po již zmíněném Tristanovi Tzarovi to byl František Vnouček, také herec, byl o 9 let starší. Setkali se také už v Bratislavě. Žili spolu 3 roky, které nebyly vůbec lehké. Vnouček hodně pil a dlouho před Natašou tajil, že je homosexuál. Když se to dozvěděla, tak se rozešli.

Dalším mužem, do kterého se bláznivě zamilovala, byl Wilhem Söhnel. Ani vztah s ním nebyl snadný. Seznámili se ve Zlíně na Filmových žních r. 1941. Byl totiž dosazeným supervizorem, mohli bychom říct dohlížitelem Barrandova. Sice rozený Ostravák s československým občanstvím, ale německé národnosti. Byl velký elegán. Tento vztah měl však po válce pro Natašu velmi tragické důsledky, lidé to brali jako zradu. Režisér Otakar Vávra na to vzpomíná: "Byl to nejslušnější Němec z těch, co tady byli. Ale ona, protože se do něj zamilovala, tak dobrovolně, aby si to odpykala, šla do Terezína dělat zdravotní sestru, když tam byl skvrnitý tyfus. Sama se nakazila a půl roku musela ležet." Paradoxem je, že Söhnel za to, že pomohl za války Barrandovu a umožnil, aby se točily české filmy, získal po válce čestné občanství. Dokonce se pak zjistilo, že byl vlastně anglickým špionem. Ale někteří lidé Nataše to už stejně nikdy nezapomněli.

Za muže si vzala až Karla Konstantina. Ten byl v té době režisérem v divadle v Českých Budějovicích. Znali se již z dřívější doby z Prahy, ale když díky jemu r. 1947 konečně získala Nataša angažmá v Českých Budějovicích, tak se tam sblížili. Žili spolu až do jeho smrti, ale byl to také dosti komplikovaný vztah. I on byl velký alkoholik.

Před kameru se vrátila až r. 1951, kdy jí Jan Werich nabídl účinkování ve filmu Císařův pekař. Každý si jistě snadno vzpomene na její Kateřiny, která byla nucena vydávat se za umělou ženu Sirael. V tomto filmu jsme mohli Natašu Gollovou poprvé spatřit v barvě, protože to byl vůbec jeden z prvních barevných filmů v Československu. Po úspěchu tohoto filmu se manželé Konstantinovi vrátili do Prahy a Nataša působila v divadle Na Fidlovačce.

Od r. 1955 se stala členkou Divadla satiry, pozdějšího ABC, a tam zůstala až do odchodu do důchodu v roce 1971. Z uměleckého hlediska tam byla vcelku spokojená. Horší už to bylo v osobním životě. Protože neměla vlastní děti, tak velmi přilnula k dětem svého bratra Ivana. Když pak synovec v 1968 emigroval, o rok později zemřela Nataše maminka a navíc se stále více projevovaly její vlastní potíže s kyčelními klouby, velmi těžce to nesla. Její zdravotní stav se natolik zhoršil, že musela odejít do předčasného invalidního důchodu.

Své problémy začala i ona stále častěji řešit alkoholem a poněkud zatrpkla. Roku 1974 ještě zazářila v komedii Drahé tety a já coby bláznivá teta Fany. Tato komedie se stala diváckým evergreenem. Posledním filmem pak byla Konečná stanice. V 80. letech se Nataša Gollová objevila ještě v několika televizních inscenacích. Zmínit můžeme dvě brněnské: Chladna zrána a Radostné události.

Konec života strávila v Domově důchodců v Praze-Krči. Její smutný konec života se završil 29. října 1988 ve věku 76 let. "Byla to vzácná žena. Inteligentní, vzdělaná, nadprůměrná. Nejen v osobním styku, ale i v hereckém projevu těžila z dívčího půvabu, který se u ní snoubil s humorem a chlapeckou bezprostředností. Snad právě v tom spočívalo tajemství její oblíbenosti." Tak na ni vzpomínal Svatopluk Beneš a my mu jistě můžeme dát za pravdu.

Spustit audio
autor: Jana Turčínková