Galerie ženských osobností - Matka Tereza
Pod jejím vlastní jménem Agnes Gonxha Bojaxhiu by asi málokdo hledal zřejmě nejznámější misionářku 20. století a zakladatelku řeholního řádu Misionářky milosrdenství. Žila život, který spíš známe ze středověkých legend. Novinářka Abigail McCarthy o Matce Tereze napsala: "Ve světě výstavby a techniky, kde je člověk v podstatě nicotný, byla Matka Tereza důkazem toho, jak vzácný je každý jednotlivý lidský život."
Narodila se 27. srpna 1910 v makedonském městě Skopje, které tehdy patřilo ještě do Osmanské říše, teprve o několik let později do Jugoslávie, v katolické a vcelku dobře zajištěné rodině Nikollë Bojaxhiu - schopného obchodníka a aktivního místního politika, a jeho ženy Dranafille. Pokřtěná byla Agnes, ale doma jí častěji říkali Gonxha ("Poupátko"). Měla dva sourozence, bratra Lazara a sestru Agátu.
Bylo jí kolem sedmi let, když zemřel její otec. Pravděpodobně byl zabit svými politickými protivníky. Maminka Drana tak začala pracovat jako švadlena, aby uživila rodinu a umožnila dětem chodit do školy. V roce 1922 vyslechla Agnes v kostele kázání jezuitských misionářů, kteří pracovali v Indii, a ta ji velmi oslovila. Velký vliv na ni měla i maminčina výchova. Agnes si životem nesla maminčino poučení: "Pokud konáš dobro, konej je nenápadně, jako bys házela oblázek do moře."
V sedmnácti letech odjela do irského Dublinu, kde vstoupila k sestrám Naší Paní loretánské, aby se naučila anglicky a mohla odjet na misie do Indie vyučovat zeměpis a katechismus na dívčí klášterní škole. V roce 1929 zahájila v Darjeelingu noviciát a přijala jméno Tereza z úcty ke svaté Terezii od Dítěte Ježíše. O dva roky později složila časné sliby a odjela do St. Mary´s High School v Kalkatě vedené loretánskými sestrami, v r. 1934 pak složila sliby věčné.
V jejím životě nastal zvrat 24. května 1946, kdy při cestě do Darjeelingu, na svazích Himalájí, kam odjížděla léčit si svou tuberkulózu, ji při cestě vlakem zasáhla bída chudých a pocítila povolání zcela se věnovat službě chudým. Tento její vnitřní hlas ji ponoukal opustit kongregaci, pomáhat chudým a žít mezi nimi. Nebylo to však zdaleka tak lehké zrealizovat. K tomu, aby mohla opustit klášter, potřebovala svolení z Vatikánu udělením tzv. exklaustrace. Ta jí nakonec byla udělena v dubnu 1948.
A tak sestra Tereza odložila hábit, odešla z kláštera, absolvovala ošetřovatelský kurz a začala se věnovat svému poslání. 25. prosinec 1948, den narození Páně si zvolila za oficiální začátek své mise ve službě chudým. Kromě ošetřování a péče o nemocné, vyučovala děti, snažila se poskytovat stravu potřebným. Postupně se k ní začaly připojovat další dívky.
V lednu 1950 měla již asi 10 stálých spolupracovnic, pustila se tedy do sepsání pravidel nové kongregace, kterou chtěla založit. Tento svůj návrh pak za podpory arcibiskupa poslala do Říma. Po relativně dlouhém zkoumání jí přišlo z Vatikánu schválení pro vznik nové kongregace sester Matky Terezy, která nese jméno "Misionářky lásky", a ze sestry Terezy se stala "matka představená".
Terezin řád má přísný režim, řídí františkánskými principy, řádové sestry nesmí vlastnit žádný majetek. Matka Tereza společně se spolusestrami založila několik důležitých projektů: dům umírajících (poskytující místo pro důstojné umírání), útulek pro opuštěné děti a dospívající dívky, vesnici malomocných, školu pod otevřeným nebem a další. Matka Tereza poznala, že na mnohé úkoly jim ženská síla nestačí, a tak kalkatský arcibiskup jí v roce 1963 schválil vznik mužské větve kongregace: "Bratry misionáře lásky".
Její činnosti si postupně začal všímat svět. Matka Tereza byla vždy tam, kde byla potřeba pomoc. A to ocenil nejen Vatikán, ale i politici. Získala mnoho ocenění (první Cena míru papeže Jana XXIII., Plaketu svobody prezidenta Spojených států amerických, Templetonovu cenu za pokrok v náboženství), z nichž však asi nejvýznamnější bylo udělení Nobelovy ceny míru v r. 1979. Finanční prostředky, které z ní plynuly, využila na financování jejich projektů. Odmítla i banket na počest jejího udělení s odůvodněním, ať prý raději nasytí 400 indických dětí. Zajímavé je, že Matka Tereza nepřijímala vládní dotace nebo pravidelnou finanční podporu od církve, neboť to by znamenalo, že by musela vést účetnictví a některá ze sester by namísto práce tam, kde je to skutečně potřebné, se musela věnovat správě účtů, a to ona nechtěla.
Matka Tereza však neměla jen příznivce. Našli se i takoví, kteří její práci kritizovali - její údajnou nedostatečnou lékařskou péči o nemocné a umírající, či údajné snahy získávat pacienty pro křesťanskou víru, styky s diktátorskými režimy,... Psali o ní negativní novinové články, kritické knihy, natáčeli provokativní filmy. Ale ani to ji od její každodenního úsilí neodradilo.
Neodradil ji ani její zdravotní stav, který nebyl nejlepší. První infarkt Matku Terezu postihl v průběhu návštěvy Vatikánu r. 1985 a následovaly další. Mnohokrát se během své práce nakazila od nemocných, přestála malárii, zápal plic a jiné nemoci, které její srdce oslabovaly. A tak i když vedení kongregace chtěla předat již dříve, teprve začátkem roku 1997 byla schválena za její nástupkyni sestra Nirmala.
Stalo se tak právě včas. V červenci ještě navštívila papeže, pak se vrátila do Kalkaty a tam 5. září ve věku 87 let zemřela. V Indii byl vyhlášen státní smutek, 13. září pak byla pohřbena. Už za jejího života se o ní mluvilo jako o žijící světici. A tak se nelze divit, že již 19. října 2003 došlo k její beatifikace, tedy blahořečení.
Matka Tereza navštívila i Českou republiku (resp. Československo), a to celkem hned třikrát. Poprvé již na podzim roku 1984, kdy přijela na pozvání Františka, kardinál Tomáška, podruhé r. 1990 na pozvání Václava Havla a r. 1992 potřetí, kdy její sestry zakládaly útulek v Bratislavě.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
