Galerie ženských osobností - Marion Donovanová

Marion se narodila 15. října 1917 v South Band, ve státě Indiana, do rodiny, ve které vládlo velmi tvůrčí ovzduší. Tatínek, Miles O'Brian, společně se svým bratrem Johnem, identickým dvojčetem, vybudoval v r. 1906 soustružnickou firmu (mimo jiné na výrobu hlavní od pušek) a vyvinuli stroj na broušení automobilových převodovek. Marion tam trávila mnoho času zvláště poté, co jí v 7 letech zemřela maminka. Tatínek jí podporoval, když vymyslela ještě jako dítě "prášek na zuby".

Logo|foto:Český rozhlas

Na Rosemont College pak studovala anglickou literaturu a promovala r. 1939. Krátce pracovala jako redaktorka v módních časopisech Harper's Bazaar a Vogue v New Yorku. Roku 1942 se vdala za Jamese F. Donovana, dovozce kůže. Vzdala se svého povolání, přestěhovala se do Westportu ve státě Connecticut a založili rodinu.

Jako žena v domácnosti a matka tří dětí řešila stejné každodenní úkoly jako tisíce ostatních žen, ale protože byla z dětství zvyklá se k problémům postavit čelem a hledat na ně řešení, přišla na řadu velmi jedinečných nápadů a užitečných zlepšovacích návrhů. Tím největším, kterým se proslavila, byly dětské plenkové kalhotky.

Marion totiž přestalo bavit donekonečna vyměňovat dětem nejen plenky, ale i jejich oblečení a často i povlečení postýlky, které od mokrých plenek také navlhlo. A tak začala experimentovat, aby vytvořila opakovaně použitelné, vodotěsné plenkové kalhotky. Jako první materiál zvolila látku ze sprchového závěsu. Z něj postupně vytvořila vhodný střih kalhotek, které sloužily jako izolace mokrých plenek od ostatního oblečení a přitom byly prodyšné a nezpůsobovaly tedy dětem vyrážky. Později ale dospěla ještě k lepšímu materiálu, který splňoval všechny podmínky - padákový nylon. Přínos byl i v tom, že bylo možné nahradit nebezpečné spínací špendlíky lepicími pásky, které držely kalhotky na bocích utažené pohromadě.

Když svůj nápad nabízela firmám, nikdo neměl zájem jej odkoupit, tak se rozhodla, že si firmu založí sama a bude je produkovat. Plenkové kalhotky se objevily na Páté avenue v New Yorku a slavily okamžitě veliký úspěch. A tak si je Marion Donovanová nechala r. 1951 patentovat. V průběhu 50. let pak tento svůj patent společně s firmou prodala za 1 milion dolarů.

Tímto zlepšením "plenkového systému" neskončila. Jako další úkol si vytýčila vymyslet jednorázové plenkové kalhotky - z papíru. Jejím cílem bylo vymyslet takové kalhotky, které by vlhkost co nejrychleji odsály, ne ji jen držely uvnitř. Musela tedy dlouho experimentovat, než přišla na schůdné řešení. Kupodivu se jí ale nepodařilo najít žádnou papírenskou firmu, která by měla zájem jednorázové plenkové kalhotky produkovat a spíše se jejímu nápadu smáli, že je nepraktický a nepotřebný. Uběhlo téměř 10 let, než někdo využil jejího nápadu a začal produkovat jednorázové plenkové kalhotky. Byl to Victor Mills z firmy Pampers a vydělal si tím velké jmění.

V 50. letech čelila v médiích nejrůznějším stereotypům. V jednom článku nesoucím titulek "Ženy v domácnosti, které to dotáhly k bohatství" se o Marion psalo: "Marion Donovanová neví nic o vědě... neumí si poradit s žádným složitějším přístrojem, než je šlehač na vajíčka." Což samozřejmě bylo v naprostém rozporu se skutečností. Marion věda naopak velice zajímala, zvláště fyzika. Ačkoliv byla často prezentována jako "vynalézavá žena v domácnosti", její životní zkušenosti značně překračují toto označení.

Stihla úspěšně vystudovat architekturu na renomované Yale University (promovala v roce 1958 ve věku 41 let). Navrhla svůj vlastní dům, který pak nechala r. 1980 postavit v Greenwich. Řadu let pracovala jako poradkyně pro vývoj produktů. Sama se zaměřovala na vývoj produktů, které se týkaly osobního zdraví, krásy a potřeb v domácnosti. Jejich vývoj s sebou ale přinášel i potřebu vyvinout stroje a přístroje, jejichž pomocí se budou vyrábět. Její dcera Christine vzpomínala: "Každá místnost v našem domě byla laboratoří." Když Marion Donovanová v 50. letech dojížděla na univerzitu, aby mohla využít času při jízdě, zabudovala si do automobilu pásový magnetofon a učila se francouzštinu, nebo na něj nahrávala pokyny a dopisy své sekretářce, které jí pak po návratu mohla předat ke zpracování.

Během života získala 20 patentů na některé ze svých vynálezů a zlepšovacích návrhů. Kromě toho však žila životem zcela běžné ženy. Pracovala 26 let v pojišťovně a více jak 20 let v několika nemocnicích. Ráda hrála ochotnické divadlo, vedla taneční kurzy. Zemřela 4. listopadu 1998 ve věku 81 let (4 měsíce po smrti svého druhého manžela). Teprve po její smrti se jí média začala opět věnovat, a tak jim neunikl ani fakt, že její syn James se stal urologem.