Galerie ženských osobností - Helena Kafková - bl. Marie Restituta

30. říjen 2006
Apetýt je stálicí brněnského vysílání

Ošetřovatelka, řádová sestra a mučednice. Můžeme se pyšnit tím, že je brněnskou, či spíš husovickou rodačkou. V roce 1998, 21. června, ji papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslavenou. Nebyla však zrovna takovým prototypem vzorné, až asketické řádové sestry. Ba naopak. Stejně jako byla vstřícná a laskavá, dokázala být neoblomná a přísná. Vysloužila si dokonce přezdívku "sestra Resoluta". V Brně po ní nese jméno park, ve Vídni pak na její památku přejmenovali ulici běžící před mödlingskou nemocnicí na Schwester Maria Restituta-Gasse.

Helena se narodila 1. května 1894 v Brně-Husovicích, na Dukelské ulici, jako šesté ze sedmi dětí. Její tatínek Antonín, švec, pocházel z Náměště nad Oslavou, maminka Marie ze západočeských Přeštic, přesto se seznámili ve Vídni, kde oba byli za prací. A do Vídně se i vrátili, když byly Helence dva roky, a strávili tam zbytek života. V domácnosti se u Kafků ale nadále mluvilo česky.

Helena Kafková - bl. Marie Restituta

Helena ve Vídni navštěvovala nejprve pětiletou obecnou školu, poté tříletou dívčí měšťanskou školu a pak ještě jeden rok chodila do hospodářské školy, kde učily dívky, jak se starat o domácnost. Po jejím absolvování dva roky pracovala, tak jako mnohé vídeňské Češky, nejdříve coby služebná a prodavačka tabáku v trafice. Pak však nastoupila jako ošetřovatelka do nemocnice Wien-Lainz. To změnilo její život. Jako zdravotnický personál zde pracovaly řádové sestry, příslušnice tzv. třetího řádu svatého Františka, a ona zatoužila se stát jednou z nich.

Rodiče, i když byli věřící, katolíci, touto její myšlenkou moc nadšeni nebyli. Zvláště maminka. Jenže čím víc jí bránili, tím více byla Helena o svém rozhodnutí přesvědčena. Utekla tedy dokonce z domova, ale protože ještě byla velmi mladá, do kláštera ji ještě nepřijali. Vstoupit mohla až krátce před 1. světovou válkou v r. 1914. V říjnu 1915 přijala františkánské roucho a řádové jméno Marie Restituta (Navrácená - po sv. Restitutě ze Sory, křesťance popravné ve 3. století). První věčné sliby pak složila v roce 1916.

Od roku 1919 působila v nemocnici Mödlingu, na jih od Vídně. Vídeňské františkánky hledaly vrchní sestru, ale protože místní primář a chirurg dr. Stöhr byl vyhlášení jako člověk velmi konfliktní, málokdo s ním chtěl pracovat. Proto byly překvapeny, že se někdo přihlásil. Marie, které bylo teprve 25 let, si ale brzy v pozici vrchní operační sestry vydobyla respektované postavení, stala se takříkajíc "pravou rukou šéfa" a požívala velké důvěry a uznání. A to i navzdory tomu, že ji spolupracovníci i pacienti přezdívali sestra Resoluta.

Marie Restituta byla totiž velmi temperamentní osoba, byla přísná a neúprosná, ale "rozolutní" prý byla v tom nejlepším slova smyslu. Měli ji rádi pro její laskavost a pochopení. Nedělala mezi lidmi rozdíly. Jen snad až na ty, kteří byli spíše jen citlivky a hypochodři. Ty prý nesnášela. Další její charakterový rys, který ji mnohým zlidšťoval, byla její obliba po náročné operaci zajít do místní hospody a poručit si guláš a pivo. Podepsalo se to i na její postavě, neboť vážila více jak 100 kilo.

Situace se po anšlusu Rakouska k Německu výrazně zhoršila. Křesťané byli utlačováni. Marie proti nacismu nejprve bojovala spíše skrytě. Ale postupně její odpor sílil. V roce 1940 byly otevřeny nové prostory mödlingské nemoce a ona nad vchodové dveře všech místností zavěsila kříže. Nebyly to však kříže hákové. Bylo jí poručeno je odstranit, ale ona, ani její řádová kolegyně sestra Kajetána tuto výzvu nebraly na vědomí. Obě za to měly být vyhozeny. Zachránilo je tehdy pouze to, že za ně v nemocnici nebylo náhrady.

Osudnou se jí stala však až jiná událost. V roce 1942 byla udána lékařem Stumfohlem, příslušníkem SS, který údajně nalezl v jejím koši průklepový papír, z nějž bylo patrné, že rozmnožovala text, který zesměšňoval hitlerovské Německo. Byla tehdy zatčena přímo na operačním sále a dána do vazby s obviněním z velezrady. Teprve po třináctiměsíčním věznění byl proveden rozsudek, který jí odsoudil k smrti popravením (trest byl stanoven již 29. října 1942 ). Stalo se tak 30. března 1943.

Její smrt měla plnit spíše exemplární roli, aby zastrašila Hitlerovy odpůrce z řad katolíků. Ačkoliv se před její smrtí za její omilostnění přimlouvalo mnoho významných osobností (vídeňský kardinál, papežský nuncius, ale i někteří vysoce postavení nacisté), nebylo odvolání. Lidé na ni vzpomínali, že z ní vycházela zvláštní síla, co prý řekla, tomu se věřilo. Byla čestná, otevřená a přímočará. Vězeňský duchovní po její smrti o ní napsal do úmrtní knihy: "Svým příkladným chováním v cele smrti přivedla několik spoluvězeňkyň do katolické církve."

Spustit audio
autor: Jana Turčínková