Galerie ženských osobností - Emmy Noetherová

Logo|foto:Český rozhlas

Dne 23. března 1882 se manželům Noetherovým narodilo první dítě, dcera Amalie. Tatínek, významný matematik a profesor na Univerzitě v Erlangenu, a maminka Ida Amalie, pocházející ze zámožné rodiny Kaufmannů, své dcerce však říkali Emmy. Později jim k Emmy postupně přibyli ještě tři synové.

Emmy v letech 1889 - 1897 navštěvovala Höhere Töchter Schule a studovala především jazyky: angličtinu a francouzštinu. Maminka ji učila věci, které byly pro dívky v té době obvyklé, vařit, starat se o domácnost, hrát na klavír. Žila běžným životem dívky své vrstvy té doby. Milovala zábavy a tanec. Jako dítě v matematice nijak nevynikala a ani se na ni nesoustředila. Přála si stát se učitelkou jazyků. Složila tedy státní zkoušky a stala se certifikovanou učitelkou francouzštiny a angličtiny na bavorských dívčích školách.

Nevíme přesně, co její rozhodnutí tak výrazně změnilo, ale namísto nastoupení na učitelskou dráhu si zvolila pokračovat ve studiu, což bylo pro ženu ještě i na přelomu 19. a 20. století mimořádně komplikované. Na německých univerzitách směly ženy studovat jen neoficiálně a každý profesor musel vyslovit souhlas k návštěvě jeho přednášek. Emmy se podařilo svolení získat, a tak se v letech 1900 - 1902 účastnila přednášek na Univerzitě v Erlangenu, kde působil i její otec. V roce 1903 složila imatrikulační zkoušku v Norimberku a odešla na Univerzitu v Göttingenu, kde navštěvovala přednášky Minkowského, Kleina, Hilberta a Blumenthala.

Teprve v roce 1904 jí byla povolena imatrikulace v Erlangenu a r. 1907 získala doktorát v matematice. Získat zaměstnání na univerzitě však pro ni bylo nemyslitelné. Přístup k ženám se ani za dobu jejího studia velmi nezměnil. Rozhodla se tedy pomáhat otci, zastupovala jej, když byl nemocen, a věnovala se nadále i svému výzkumu. Vše bez nároku na plat. Jak postupně výsledky své práce publikovala, tak ale narůstala její pověst a uznání. Už v r. 1908 byla přijata do Circolo Matematico di Palermo a o rok později se stala členkou Německé asociace matematiků (Deutsche Mathematiker Vereinigung).

Roku 1915 ji Felix Klein a David Hilbert vyzvali, aby se k nim připojila na Institutu matematiky v Göttingenu. Ale navzdory všem úspěchům a uznáním, ani teď to nebyla pozice placená. Nabídku přesto přijala a při výzkumu se zabývala matematickou fyzikou a nyní zejména obecnou teorií relativity. Albert Einstein totiž právě dokončil svou teorii relativity, ale zůstaly v ní některé nedořešené problémy, jako např. princip lokálního zachování energie. Ten trápil už delší dobu i řadu dalších vědců. Emmy Noether se tedy tomuto problému začala věnovat.

David Hilbert se snažil, aby se Emmy mohla stát oficiálním členem akademického sboru, ale stále narážel na předsudky proti ženám. Podařilo se mu pro Emmy získat alespoň povolení přednášet v jeho vlastních kurzech, ovšem pod jeho jménem a opět bez nároku na plat. Až v roce 1919 jí bylo povoleno se habilitovat a stát se tzv. "privátní docentkou". Směla tak učit studenty, kteří jí byli ochotni za výuku platit přímo, zatímco univerzita jí neplatila nic.

Ve své habilitační práci však mimo jiné uveřejnila svůj článek "Invariante Variationsprobleme", ve kterém podává důkaz, že zákony zachování energie, hybnosti a momentu hybnosti plynou ze symetrie prostoru a času. Symetrie, neboli invariance přírodních jevů vůči transformacím prostoru a času má za následek zákon zachování dané fyzikální veličiny. Formulovala teorii, která nese po ní jméno Věta Noetherové a ukazuje souvislosti symetrie a zákonů zachování energie. Její význam je pro moderní fyziku zásadní. Emmy relativně jednoduchou, elegantní a hlavně jasnou matematickou formulací přispěla k odstranění řady dřívějších záhad a nesrovnalostí a otevřela tak cestu dalším objevům.

Poté se vrátila ke své hlavní práci - rozvoji abstraktní algebry. Řada významných osobností světa vědy přijížděla za Emmy do Německa na její přednášky a na konzultace. Byla mezi svými studenty velmi oblíbená. Vždy byla velmi srdečná a plná nadšení, které uměla přenést i na ostatní. Studenti za ní cestovali až z Ruska. Její styl učení vyžadoval od studentů velké nasazení. Emmy totiž vedla studenty k tomu, aby přicházeli s vlastními myšlenkami a ne jen přebírali to, co jim je předkládáno. Vychovala tak mnoho skvělých matematiků.

Pro své zásluhy na poli matematiky byla pozvána přednášet také na Mezinárodním matematickém kongresu v Boloni (1928) a r. 1932 v Curychu. V témž roce jí a Emilu Artinovi byla udělena pamětní cena Alfreda Ackermanna-Taubnera za pokroky v matematické vědě. Situace v Německu se však z politického hlediska začala vyvíjet velmi nepříznivě. R. 1933 se dostal Hitler k moci a nacisté požadovali, aby všichni židé opustili univerzity. Emmy proto z Německa brzy emigrovala.

Přijala nabídku ženské koleje Bryn Mawr College v Pennsylvanii Emmy na hostitelskou profesuru. Tato pozice byla částečně placená Rockefellerovou nadací, která podporovala uprchlé vědce z Německa. Bylo to poprvé, co Emmy získala plnohodnotné a navíc placené místo. Jednou týdně přednášela i v Princetonu (Institute for Advanced Study). Bylo to pro ni něco naprosto nového. Poprvé měla kolegyně ženy a konečně měla prostředí, které ji mezi sebe přijalo otevřeně. Emmy se nejvíce sblížila s jinou matematičkou Annou Pell Wheeler, která rozuměla tomu, jak náročný byl její život v Německu, ale také jak těžké pro ni bylo být vytržená ze svých kořenů v rodné zemi.

Bohužel si tohoto všeho nemohla užít dlouho. V dubnu 1935 podstoupila úspěšně operaci, při které jí byl odstraněn nádor dělohy, podlehla však pooperační infekci. Zemřela 14. dubna 1935 ve věku 53 let. Albert Einstein napsal do novin New York Times nekrolog, ve kterém se mimo jiné uvádí:

"V říši algebry, jíž se po století zabývali nejnadanější matematikové, objevila metody, které mají nesmírnou důležitost. Čistá matematika je v jistém smyslu poezií logických myšlenek. Ve snaze dosáhnout logické krásy, jsou objevovány duchovní formule nezbytné k hlubšímu průniku do zákonů přírody...
Existuje, naštěstí, několik lidí, kteří ve svém životě včas poznají, že nekrásnější a nejuspokojivější prožitky dostupné lidstvu nepocházejí odněkud z vnějšku, ale souvisejí s rozvojem vlastního cítění, myšlení a práce jednotlivce. Skuteční umělci, objevitelé a myslitelé byli vždy lidmi tohoto druhu. Přestože životy těchto lidí probíhají nenápadně, plody jejich úsilí jsou nejcennějším přínosem, který nějaká generace může zanechat svým potomkům."

Po skončení 2. světové války uctila Univerzita v Erlangenu její památku a město po ní pojmenovalo gymnázium specializující se na matematiku.