Franz Cap, nebo František Čáp? Znáte kdysi slavného filmového režiséra?

10. listopad 2017
Autorka knihy Hana Slavíková.

Hana Slavíková vydala knihu pod názvem Franz Cap. Dle podtitulu je to ale průvodce životem a dílem filmového režiséra Františka Čápa. Ani odborníci si dosud neuvědomovali, že je to jedna a tatáž osoba se zajímavým osudem.

Janáčkova akademie múzických umění vydala knihu své absolventky a nyní pedagožky Divadelní fakulty docentky Hany Slavíkové, která se od roku 2009 ve své teoretické i tvůrčí práci zaměřuje na život a dílo režiséra Františka Čápa. Od roku 2010 realizovala s Institutem film a společnost ve slovinském přímoří několik multimediálních projektů inspirovaných osudem tohoto filmového tvůrce, v rámci koprodukce mezi Itálií, Slovinskem a Českou republikou.

„Za nejvýznamnější je nutno označit podrobné informace, jež Slavíková přináší o Čápově ‚druhém životě‛ po přechodu hranic v roce 1949,“ soudí jeden z recenzentů knihy prof. Pavel Švanda.

František Čáp byl filmový režisér českého původu, narodil se v roce 1913 v Čachovicích. Střední školu vystudoval v Táboře, Vyšší lesnickou školu v Písku. V devatenácti letech odešel do Prahy k Lucernafilmu, jehož zakladatelem a vlastníkem byl Miloš Havel, strýc budoucího prezidenta Václava Havla. Zde si František Čáp vyzkoušel různé filmařské profese.

V roce 1932 ztvárnil Čáp studenta gymnázia ve filmu Před maturitou, což byla jeho vůbec jediná herecká role. Na konci třicátých let se stal nejmladším filmovým režisérem v Československu. Brzy po svém debutu Ohnivé léto (1939) se dočkal mezinárodního uznání, když byl jeho film Noční motýl oceněn na Bienále v Benátkách roku 1941. Čápovo filmové drama Muži bez křídel (1946), reflektující události 2. světové války, atentát na Heydricha i vypálení Lidic, získalo Velkou cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes.

Obálka knihy Hany Slavíkové Franz Cap.

Politická situace v Československu však Františka Čápa přiměla emigrovat. „Odchází společně se svou maminkou, které je v té době 65 let, ilegálně přes hranice Šumavy do Bavorska,“ vypráví autorka knihy Hana Slavíková. „Ten útěk musel provozovat natřikrát, protože dvakrát se z různých důvodů nepodařil, při jednom z těch pokusů si dokonce maminka zlomila nohu.“

„Po emigraci v roce 1949 putoval Čáp dál Evropou. Jeho druhou vlastí se stalo Slovinsko, ale neméně zásadní byla jeho zkušenost s emigrací v Německu,“ vysvětluje Slavíková. „V Německu strávil několik let a v rámci německé kinematografie natočil několik velmi podstatných filmů. Patří mezi ně film Stopa vede do Berlína, který František Čáp točil v roce 1952 v ruinách vybombardovaného Berlína.“

Fotografie ze špionážního dramatu Stopa vede do Berlína, natočeného v produkci Artura Braunera, jsou nesmírně působivé. Zachycují mj. reálné kulisy filmu, jimiž se staly trosky budovy Říšského sněmu. Jak píše Slavíková ve své monografii: film zůstal v distribuci po celých šest let a je dodnes svědectvím procesu oddělení východního a západního Německa a počátku studené války.

Z Františka Čápa se stal Franz Cap

Koncem 50. let se František Čáp, známý ovšem ve světě jako Franz Cap, usadil v Jugoslávii a stal se zakladatelem moderní slovinské kinematografie. U Jaderského moře natočil několik filmů včetně koprodukčního snímku La ragazza della salina, v němž účinkoval i Marcello Mastroianni.

V 60. letech pracoval Cap krátce v Izraeli a v závěru svého života pro televize ZDF a ORF. Oženil se s Italkou Idou Petronio, ale manželství netrvalo dlouho, vysvětluje Slavíková. Režisér, na jehož psychiku měla dramatický dopad srpnová invaze sovětských vojsk do Československa v roce 1968, zemřel ve slovinském Ankaranu v lednu 1972.

Ve své knize Franz Cap konstatuje Slavíková: „S nesmazatelností Čápovy stopy je to problematické. Slovinci používají expresivně znějící výraz ‚izbrisati‛, a to většinou ve spojení ‚izbrisati iz zgodovine‛, tedy vymazat z historie. Čápova druhá vlast, Slovinsko, která mu nikdy evidentně nenahradila tu první, stála na počátku mého poznání existence ‚slovinského režiséra českého původu‛. A to přesto, že Čáp, ač nebyl z historie slovinské kinematografie nikdy vymazán, nebyl vystaven ani obvyklé péči, jaké se dostává rodinnému stříbru.“

Capa si s Čápem nikdo nespojil

A jak je to s pamětí českého kulturního prostředí? Slavíková soudí, že když ve své knize o Marcellu Mastrioannim (ČSFÚ 1990) psala Eva Zaoralová o snímku La ragazza della salina, nespojil si jistě nikdo jméno jeho režiséra Franze Capa s kdysi mezinárodně úspěšným českým režisérem Františkem Čápem.

Slavíková tedy ve své monografii předkládá „obraz, který lze vyvolat mezi Františkem Čápem a Franzem Capem“. Činí tak formou mozaiky sestavené z nepravidelných ploch různých velikostí, tvarů a zřetelnosti. Sbírání informací z četných zdrojů jí trvalo šest let. Zažila při tom hodně překvapení i kuriózních, těžko vysvětlitelných momentů. Proto se rozhodla v knize propojit faktograficky koncipované pasáže se subjektivněji laděnými obrazy.

Vyprávěla o tom 9. října při setkání se čtenáři v Mahenově knihovně v Brně. Poslechněte si část dokumentárního záznamu a ukázky z knihy v podání autorky a herečky Evy Novotné.