Franz Cap, nebo František Čáp? Znáte kdysi slavného filmového režiséra?
Hana Slavíková vydala knihu pod názvem Franz Cap. Dle podtitulu je to ale průvodce životem a dílem filmového režiséra Františka Čápa. Ani odborníci si dosud neuvědomovali, že je to jedna a tatáž osoba se zajímavým osudem.
Janáčkova akademie múzických umění vydala knihu své absolventky a nyní pedagožky Divadelní fakulty docentky Hany Slavíkové, která se od roku 2009 ve své teoretické i tvůrčí práci zaměřuje na život a dílo režiséra Františka Čápa. Od roku 2010 realizovala s Institutem film a společnost ve slovinském přímoří několik multimediálních projektů inspirovaných osudem tohoto filmového tvůrce, v rámci koprodukce mezi Itálií, Slovinskem a Českou republikou.
„Za nejvýznamnější je nutno označit podrobné informace, jež Slavíková přináší o Čápově ‚druhém životě‛ po přechodu hranic v roce 1949,“ soudí jeden z recenzentů knihy prof. Pavel Švanda.
František Čáp byl filmový režisér českého původu, narodil se v roce 1913 v Čachovicích. Střední školu vystudoval v Táboře, Vyšší lesnickou školu v Písku. V devatenácti letech odešel do Prahy k Lucernafilmu, jehož zakladatelem a vlastníkem byl Miloš Havel, strýc budoucího prezidenta Václava Havla. Zde si František Čáp vyzkoušel různé filmařské profese.
V roce 1932 ztvárnil Čáp studenta gymnázia ve filmu Před maturitou, což byla jeho vůbec jediná herecká role. Na konci třicátých let se stal nejmladším filmovým režisérem v Československu. Brzy po svém debutu Ohnivé léto (1939) se dočkal mezinárodního uznání, když byl jeho film Noční motýl oceněn na Bienále v Benátkách roku 1941. Čápovo filmové drama Muži bez křídel (1946), reflektující události 2. světové války, atentát na Heydricha i vypálení Lidic, získalo Velkou cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes.
Politická situace v Československu však Františka Čápa přiměla emigrovat. „Odchází společně se svou maminkou, které je v té době 65 let, ilegálně přes hranice Šumavy do Bavorska,“ vypráví autorka knihy Hana Slavíková. „Ten útěk musel provozovat natřikrát, protože dvakrát se z různých důvodů nepodařil, při jednom z těch pokusů si dokonce maminka zlomila nohu.“
„Po emigraci v roce 1949 putoval Čáp dál Evropou. Jeho druhou vlastí se stalo Slovinsko, ale neméně zásadní byla jeho zkušenost s emigrací v Německu,“ vysvětluje Slavíková. „V Německu strávil několik let a v rámci německé kinematografie natočil několik velmi podstatných filmů. Patří mezi ně film Stopa vede do Berlína, který František Čáp točil v roce 1952 v ruinách vybombardovaného Berlína.“
Fotografie ze špionážního dramatu Stopa vede do Berlína, natočeného v produkci Artura Braunera, jsou nesmírně působivé. Zachycují mj. reálné kulisy filmu, jimiž se staly trosky budovy Říšského sněmu. Jak píše Slavíková ve své monografii: film zůstal v distribuci po celých šest let a je dodnes svědectvím procesu oddělení východního a západního Německa a počátku studené války.
Z Františka Čápa se stal Franz Cap
Koncem 50. let se František Čáp, známý ovšem ve světě jako Franz Cap, usadil v Jugoslávii a stal se zakladatelem moderní slovinské kinematografie. U Jaderského moře natočil několik filmů včetně koprodukčního snímku La ragazza della salina, v němž účinkoval i Marcello Mastroianni.
V 60. letech pracoval Cap krátce v Izraeli a v závěru svého života pro televize ZDF a ORF. Oženil se s Italkou Idou Petronio, ale manželství netrvalo dlouho, vysvětluje Slavíková. Režisér, na jehož psychiku měla dramatický dopad srpnová invaze sovětských vojsk do Československa v roce 1968, zemřel ve slovinském Ankaranu v lednu 1972.
Ve své knize Franz Cap konstatuje Slavíková: „S nesmazatelností Čápovy stopy je to problematické. Slovinci používají expresivně znějící výraz ‚izbrisati‛, a to většinou ve spojení ‚izbrisati iz zgodovine‛, tedy vymazat z historie. Čápova druhá vlast, Slovinsko, která mu nikdy evidentně nenahradila tu první, stála na počátku mého poznání existence ‚slovinského režiséra českého původu‛. A to přesto, že Čáp, ač nebyl z historie slovinské kinematografie nikdy vymazán, nebyl vystaven ani obvyklé péči, jaké se dostává rodinnému stříbru.“
Capa si s Čápem nikdo nespojil
A jak je to s pamětí českého kulturního prostředí? Slavíková soudí, že když ve své knize o Marcellu Mastrioannim (ČSFÚ 1990) psala Eva Zaoralová o snímku La ragazza della salina, nespojil si jistě nikdo jméno jeho režiséra Franze Capa s kdysi mezinárodně úspěšným českým režisérem Františkem Čápem.
Slavíková tedy ve své monografii předkládá „obraz, který lze vyvolat mezi Františkem Čápem a Franzem Capem“. Činí tak formou mozaiky sestavené z nepravidelných ploch různých velikostí, tvarů a zřetelnosti. Sbírání informací z četných zdrojů jí trvalo šest let. Zažila při tom hodně překvapení i kuriózních, těžko vysvětlitelných momentů. Proto se rozhodla v knize propojit faktograficky koncipované pasáže se subjektivněji laděnými obrazy.
Vyprávěla o tom 9. října při setkání se čtenáři v Mahenově knihovně v Brně. Poslechněte si část dokumentárního záznamu a ukázky z knihy v podání autorky a herečky Evy Novotné.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.