Fejeton: Petr Uhlíř - Radosti básníka

24. září 2013
Petr Uhlíř

Petr Uhlíř (narozený 29. ledna 1962 ve Velkém Meziříčí) je český básník, spisovatel, překladatel a fotograf. Původně se vyučil řemeslu soustružnickému, studoval v Brně na SPŠ strojnické, kde roku 1983 odmaturoval. Po maturitě vystřídal řadu profesí. Pracoval jako dělník v zemědělství, řidič, prodavač, obchodník s realitami. Prošel širokým spektrem technických profesí od práce u stroje přes obchodníka až po nynější práci konstruktéra - projektanta.

Kromě rozsáhlé rukopisné tvorby vydal v posledních dvou letech sbírky básní Krajinář, Z ticha utkaná, životopisnou monografii O. Cyril Šíma O.P. Prezentoval se výstavami cyklů fotopoezie Modrá je dobrá, Triintarzie, a Občané sobě. Letos na podzim dokončil a v nakladatelství Sursum vydal knihu Cesta lesy - překlady poezie norského básníka Hanse Børliho. Intenzivně se dále věnuje překladům severské poezie Tarjei Vessase a Tomase Tranströmera. Petr Uhlíř žije a tvoří na Českomoravské vysočině.

Obecně platí, že básníkem se smí veřejně nazývat ten, kdo vydal sbírku svých básní. Jak se to ale stane, že někdo píše básně? Nevím a obávám se, že ani ostatní básníci to nevědí. Stejně tak nevědí, kde se berou slova básní a básně vůbec. Není, neexistuje žádný vzorec ani systém, kdy a jak a podle čeho básně vznikají. Neví se, v které hodiny, dny nebo roční období. A už vůbec ne, kam přicházejí, kde se zjevují slova básní. Ani Měsíc – Luna – to neví. I když lidé říkají, že ano. Básně vznikají z touhy a potřeby člověka popsat, sdělit věci, svět a dění kolem sebe takové, jak je ten, kdo je píše, vnímá. Každý člověk vidí světlo a stíny. Vidí, jak jdou zemí, vidí je, jak se prolínají, jak se milují a potřebují. Ano vidí to všichni, ale ne všichni o tom mohou či chtějí mluvit či psát. A přece tu světlo a stíny jsou, byly a budou.

To, jak se básně píší, to dění, to už je jiná. Četl jsem si o tom, jak to vnímali velcí básníci. Připadlo mi, že jsou dva základní způsoby psaní. Ten prvý nazvěme seifertovský, protože Jaroslav Seifert ho upřímně a krásně popsal. Báseň začíná dvěma slovy – slůvky, která přilétnou, básník je zapíše a hned přilétají slova další a další a básník z nich skládá svoji báseň. Básník sám nemá v tu chvíli nejmenší tušení, jak báseň skončí, jakou bude mít pointu. Tak škrtá a přepisuje a slova jdou za ním jak motýli za vůní květin. Je to metoda, kterou někdo nazval cestou prvního šťastného verše. Mnoho básníků se k ní hlásilo. Někteří polohlasně a skoro tajně. Hezky a výstižně popsal své psaní právě tímto způsobem Josef Hora: “Když začnu psát, dost dobře nevím, jak budu pokračovat a jak skončím. Jeden verš jako by rozplétal uzlík dalšího.“ Běda však, když básník nedbá a nejedná hned a nepíše. Jedno, jestli nemá čím, nebo prostě jen tak unaven usnul. Ta dvě prvá slůvka se ztratí a nikdy, nikdy víc už nepřijdou. A to pak je po básni, navždy.

Druhý způsob, kterým psal velký český básník Karel Toman, je naprosto odlišný. On, jak sám říkal, nosil svoje dílo dlouho v hlavě, dokud nebylo hotovo do nejmenších detailů. Pak sedl a bez jediného škrtu napsal verše. Stejně prý psal i Karel Čapek. Ale nic není černé, ani bílé. Proto není možno ani způsob psaní veršů jednoznačně zařadit tam, či onam. Je mnoho cest a cestiček, po kterých slova básní k básníkům přicházejí. Jak vznikají básně, je tajemství. Básně mají svá pravidla a vnitřní strukturu. Všichni víme o existenci verše a rýmu a učili jsme se či slyšeli o mnoha jiných znacích a básnických formách. Samotná tvorba básní však nemá svá pravidla ani zákony. Snad proto nikde neexistuje škola básníků.
Úryvek

Zbytek fejetonu uslyšíte v Zelném rynku v sobotu 28. září po 17. hodině.