Evičko, cos to udělala?

Samozřejmě, tam, kde nás znají a vědí, že tam chodíme, řeknou, dáte mi to příště a je to vyřešené! V takovém případě si napíšu na lístek sumu, například: Vrátit dvě koruny! a druhý den dluh srovnám!

Přiznám se, že byly časy, kdy mi tohle stačilo, ale pak jsem si jednou nemohla vzpomenout, kde jsem vlastně tu korunu zůstala dlužná a od té doby si ke dlužné částce píšu i místo, kde dlužím.

Nedávno jsem v Řeznictví u Kasardů na kolínském Zálabí, chtěla platit, a zjistila jsem, že mi chybí dvě koruny. 

„Napíšu vás na futro, paní Fuchsová! Dáte mi to zítra,“ smála se paní prodavačka, ale já prohlédla kapsy a našla jsem dokonce koruny čtyři, takže dlužná jsem tentokrát nezůstala, ale díky „futru“, jsem se ve vzpomínkách přenesla na začátek sedmdesátých let…

V Kolíně se tehdy otevřel první ZVERIMEX. Byl na rohu ulice Kouřimské a ulice Karolíny Světlé. Už je to pár let, co se přestěhoval jinam, a také už dávno není v Kolíně jediný, ale v tom prvním kolínském ZVERIMEXU, o kterém vám dneska vyprávím, pracoval můj strýc, Josef Jirsa s manželkou Evou, sestrou mé maminky. Strýc byl nejenom uznávaný chovatel holubů, kanárů a korel, ale byl také dobrý obchodník. A tak není divu, že se jeho ZVERIMEX stal brzy doslova poutním místem všech majitelů a chovatelů rybiček, psů, koček, holubů, kanárů, korel, myší, želv atd. atd.

Často jsem tam chodila, a když bylo nejhůř, postavila jsem se za pult a pomáhala strýci a tetě prodávat. Chodily sem totiž doslova davy lidí. Rodiče sem vodili děti jako na výstavu, chovatelé si tady navzájem předávali zkušenosti a ti méně znalí je prosili o radu, co chovat a jak.

Kolikrát tady bylo tolik lidí, že teta, když potřebovala zákazníkovi vylovit rybičky z akvária, se k akváriu nemohla dostat a tak strýc musel své debatující kamarády zvýšeným hlasem požádat, aby šli debatovat před obchod, což oni poslušně učinili a prostor v obchodě se tak na chvíli vyčistil a teta Eva si mohla dál k akváriu stoličku a vylovit z něho ty rybičky, které si zákazník přál.

Jednou si strýc všiml, že na futru dveří z prodejny do skladu, je něco napsaného. Podíval se tázavě na svoji manželku.

„Evičko, co to je tady? Ir. 25. Co to je?“ Teta se na to podívala a pak mávla rukou.

„Ále... Jak nám přišlo to nové krmení pro rybičky, Irena ho chtěla vyzkoušet a neměla dvacet pět korun.“

Strýc se zhrozil a já se rozesmála. Ir. 25, byla totiž moje maminka Irena.

„Evičko, cos to udělala,“ strýc se chytal za hlavu a rozčíleně chodil kolem dveří.

„Cos to udělala?! Tys napsala svoji vlastní sestru na futro?! To se přece nedělá!“

Teta pokrčila rameny.

„No a co? Kam jsem to měla napsat? Odpoledne mi to donese.“

Strýc vzal kus hadru, začal dveře otírat a přitom nepřestával kroutit hlavou.

„Ona napíše svoji sestru na futro! Svoji sestru!? Svoji vlastní sestru, napíše na futro!“

A od té doby vím, že příbuzní na futro nepatří.