Dva v jednom

„Jardo,“ řekl tehdy Tonda, „oženit se musíme, i děti musíme mít, protože jinak by o nás všichni říkali, že jsme divní.“ Jarda přikývl.

„Máš pravdu, Tondo. Musíme. Nikdo o nás nesmí říct, že jsme divní.“

Obě rodiny bydlely na novém sídlišti kousek od sebe, a všichni společně prožívali  víkendy, svátky, narozeniny, Vánoce, Silvestry, Velikonoce, jezdili společně na dovolené, a i když se zdálo, že ti dva jsou spokojení, často si nejenom mezi sebou, ale i před svými manželkami posteskli, jak by jim bylo dobře, kdyby po vojně zůstali sami...

Časem došlo k přirozenému rozdělení na dvě skupiny. V první skupině byl Jarda a Tonda. Pracovali spolu ve stejné stavební firmě a jezdili za prací po celé republice. Když přijeli domů na víkend, chodili na melouchy, aby se jejich rodiny měly dobře – ale určitě jste už pochopili, že ti dva chodili na melouchy hlavně proto, aby spolu byli i o víkendu.

Ve druhé skupině byla Jardova žena Milena, se syny Tomášem a Lukášem a Tondova žena Jarmila, s dcerami Lenkou a Vlastou.

Tahle druhá skupina se naučila žít samostatně a spokojeně, bez manželů a otců. Ti si žili také svůj samostatný a spokojený život, nosili domů peníze, jejich rodinám nic nescházelo, a i když se ti dva občas rádi napili, nepřeháněli to, a co je také důležité, jiné ženské než ty jejich je nezajímaly.

Ale časy se mění i doba je jiná.

Děti vyrostly, dostudovaly, založily rodiny a Milena s Jarmilou zůstaly ve svých bytech samy. Nevadilo jim to. Své muže nikdy nepotřebovaly, naučily se žít bez nich, dokázaly samy vychovat děti i chodit do práce, měly své koníčky, své přátele a kamarády, svůj klidný, samostatný život. Když se staly čerstvými důchodkyněmi, jejich život, plný pohody, pokračoval. Chvíli po nich odešli do důchodu i Jarda s Tondou, a vše se katastrofálně změnilo.

Pokud oba pánové nebyli někde na melouchu, navzájem se navštěvovali. Když Jarda zůstal u Tondy déle, přespal v pokoji pro hosty, ze kterého se nyní stal Jardův pokoj. A když Tonda zůstal déle u Jardy, přespal v pokoji, kterému oba pánové říkali, Tondův pokoj.

Jednou Jarda řekl Mileně, aby dala z Tondova pokoje pryč ty její serepetičky, vázičky a dečky, protože se to Tondovi nelíbí. Milena se naštvala a zavolala Jarmile.

„Co s nimi budeme dělat, Járo,“ zeptala se nešťastně, když Jarmile popsala, jak se z jejich pokoje pro hosty, stal „Tondův pokoj“.

„Oba je vykopeme,“ zazněla odpověď naštvané Jarmily, protože ona zase musela dát do „Frantova pokoje“ ledničku, aby ji měl v noci po ruce a nemusel chodit do kuchyně.

„Myslíš jako rozvést se,“ zeptala se nejistě Milena a Jarmila se rozesmála.

„Kdepak rozvod! Mám plán!“

Její plán byl ďábelsky jednoduchý. Zdědila po své mamince dvoupokojový byt.  Jarda a Tonda ho dali do pořádku a Jarmila se ho chystala pronajímat.

„Půjdou bydlet tam! Konečně budou na stará kolena spolu. Celý život si to přáli!“

„Járo, ty jsi geniální,“ vykřikla šťastně Milena a za týden byl byt pro oba pány připravený.

Když tam Jardu a Tondu pozvaly a pánové hned ode dveří začali nadšeně vzdychat, že oni dva by takový byteček brali od minuty, řekla Jarmila dvě slova.

„Je váš.“ 

Jojo. Časy se mění i doba je jiná.