Dostala kostní dřeň od sestry. „Teď mi koluje v žilách,“ žertuje žena vyléčená z leukémie

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Alena Vaculíková (vlevo) zachránila svou kostní dření život sestře Anně Smutkové (vpravo).

Jsou si bližší než jiní sourozenci, ale nebylo to tak vždycky. Pak Anna Smutková onemocněla rakovinou a její sestra jí zachránila život.

Alena Vaculíková slouží u policie ve Zlíně. Její snaha pomáhat druhým ji také před 15 lety přivedla na myšlenku vstoupit do registru kostní dřeně. Pomoc nemocným však měla pro ni po letech mnohem osobnější rozměr, než by si kdy vůbec představila. Zachránila život vlastní sestře Anně Smutkové.

„Jsme doma čtyři sourozenci, ale jenom já jsem měla s nemocnou sestrou shodu. Dokonce v deseti z desíti sledovaných hodnot.“ Popsala chvíle mezi sdělením děsivé diagnózy a nalezením vhodného dárce Alena Vaculíková. V tu chvíli svitla Anně naděje. Vyhráno ale zdaleka nebylo.

„Představte si dvě rozbouřené řeky a špejli, která je spojuje. A lékaři vás musí převést na druhou stranu“ začíná své vyprávění dnes už vyléčená Anna v rozhovoru s Andreou Kratinovou. Zároveň ale upozorňuje, že bez zapojení nemocného, jeho aktivity, by to nešlo. „Vy musíte na té špejli balancovat. Musíte se snažit,“ doplňuje své přirovnání.

„Měla jsem hlavu jako meloun, bylo mi zle. Bratr za mnou jezdil do nemocnice a vozil s sebou i mé dvě dcery. Když viděl, jak vypadám, řekl mi „Bojuj!“.

Hned jak odjeli, vzala jsem pastelky a papír a začala malovat. Brouky, kytky, zvířata. Zaměstnala jsem hlavu tím, že jsem přemýšlela nad tím, jak přesně vypadají. Třeba takový vlčí mák! Jaký má pestík, květy, stonek, všechno jsem si našla na internetu a malovala. To mě drželo nad vodou. Dva obrázky jsem věnovala také nemocnici, kde jsem podstoupila transplantaci,“ popsala svůj boj Anna

„Má sestra je dnes mou součástí, tělo je mé ale to, co uvnitř koluje, je ona.“

Po transplantaci se začaly u Anny projevovat věci, které přejala od své sestry Aleny. „Vyrostla mi noha o jedno číslo, dobře se opaluji, začalo mi chutnat zelí a víno,“ s úsměvem vypočítává změny, které u ní nastaly po úspěšné transplantaci.

„A sháním další dárce. Kamkoliv přijdu, všem říkám, ať se jdou zapsat do registru. Ten v Česku je slabý. Z těch možných, kteří jsou vhodní, jako dárci, je zaregistrovaný každý dvacátý. V Německu je to každý sedmý,“ podotkla Anna.

Transplantací k většímu nadhledu

„Dříve jsem si brala příliš osobně jednání druhých lidí a trápila se pro jejich rozhodnutí. To je dnes pryč. Přestala jsem řešit nesmysly,“ raduje se Anna.

„Vím, že když něco nemůžu změnit, tak starosti nepomohou. Všímám si přírody, brouků, ptáků, květin, začali jsme s dětmi pěstovat zeleninu. Zajímavé je, že nám vyrostly dvoubarevné cukety. Půlku mají zelenou a půlku žlutou. Jsou to hybridy, stejně jako já,“ dodává s nadsázkou. Alenu nedostatek nadhledu netrápil, měla ho i před sestřinou nemocí. „Změnil se ale náš vztah, je hlubší a vyzrálejší,“ dodává spokojeně.