Divadelní představení Hády: Pokusy o minulost je hledáním řádu v chaosu života

9. říjen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Z divadelního představení Hády: Pokusy o minulost

Počátkem září mělo v brněnském divadle Studio Marta premiéru představení Hády: Pokusy o minulost. Volná adaptace románu Sylvie Richterové Každá věc ať dospěje na své místo je absolventským projektem studentů Divadelní fakulty JAMU, tedy dramaturgyně Veroniky Volejníkové a hereckého ročníku pod vedením Andrey Buršové a Igora Dostálka, režiséra inscenace.

Jakkoli se příběh vztahuje k pohnutým událostem 20. století, hlavním záměrem knihy ani jejího divadelního zpracování není vytvořit historické svědectví. Klíčovou se jeví především úvaha nad podobou i samotnou existencí onoho prostoru, který už nelze zkreslit iluzí vzniklou z lidské vůle.

Čtěte také

„K textu jsme se dostali skrze režiséra Igora Dostálka,“ vysvětluje Veronika Volejníková, „který pracoval na rozhlasové verzi knižní předlohy pro Český rozhlas Vltava a tak ho to uchvátilo, že se rozhodl, že jednoho dne udělá inscenaci. O románu Sylvie Richterové Každá věc ať dospěje na své místo se mluví jako o metafyzickém románu, sama autorka mluví o hledání kontur řádu v chaosu lidského života, což je formulace, která je mi velmi sympatická. A věří, že – jak už předesílá název románu – každá věc má dospět na své místo, že někam spěje. A právě to se nám zalíbilo. Vypravěč celého toho příběhu hovoří z velmi specifické pozice, kterou my nazýváme lehce vševědoucí, a hodnotí svůj život. Nazírá na něj a vidí, co všechno způsobilo to, kde zrovna je. Že jeho osud byl napsán už v době, kdy se narodil.“

Brno – Řím – Praha

Oním vypravěčem je Jan Lazar, nedostudovaný psycholog, který pozoruje a postupně rozkrývá příběhy svých přátel i svůj vlastní z perspektivy tří centrálních bodů – Brna, Říma a Prahy. V Lazarových vzpomínkách se objeví mnoho alegorických či absurdních míst. Zvláštním symbolem se stává kopec Hády, který se tyčí nad Brnem, jeho jméno však připomíná řeckého boha podsvětí. V roce 1989 jsou na něm spáleny archivy StB, aby zmizely viny i pečlivost jejich sběratelů. Mnohem dřív, ještě v 50. letech, na něj šplhali žáci základních škol v rámci akce Výstup na Everest, jímž se Hády měly symbolicky stát. Bylo potřeba se tvářit, že k prožitku srovnatelnému s poutí na nejvyšší horu světa stačí opakování téže trasy na Hády tak dlouho, než se kilometry dorovnají.

Z divadelního představení Hády: Pokusy o minulost

Podstatně závažnějšího zneužívání vnějších charakteristik se dopouští Kazimír Májka, Lazarův známý z dětství a jedna z nejvýraznějších záporných postav. Jak vypráví jeho představitel Daniel Gajdoš, „Kazimírův život je plný paradoxů – byl ve vězení, přičemž byl zároveň i tajným prominentem v tehdejším totalitním režimu. Věděl přesně, komu a co říct, věděl přesně, s kým se přátelit, a když to nevěděl, tak to stejně dělal, protože by se to někdy mohlo hodit. A tak se stalo, že si spokojeně žil i přesto, že byl zavřený. To je myslím věc, která mu ve finále dost pomohla, aby mohl nadále fungovat ve společnosti i po revoluci.“

Svědomí a upřímnost

K tématu svědomí, upřímnosti k sobě samému, se inscenace Hády: Pokusy o minulost vrací opakovaně v různých podobách. Nejvýrazněji však ve scéně hádky Jana Lazara a jeho ženy Marie, dcery českých emigrantů do Itálie. „Jedná se o střet dvou lidí, kteří vyrůstali v jiném prostředí a postoj jejich rodičů k totalitnímu režimu se zcela zásadně lišil,“ dodává Veronika Volejníková, „a protože vztah s rodiči je nakonec ta nejdůležitější věc, co nás v životě formuje, zásadně se projeví i v partnerském životě. Jak by se tito dva lidé mohli na toto téma bavit, aniž by vznikla hádka?“

Přitom je zajímavé, že generace narozená po roce 1989, k níž patří autorka dramaturgie i herci, se silněji ztotožní už spíše s Mariiným vnímáním. Partnerská hádka by se tak mohla stát skrytým obrazem vyjednávání mezi blízkými, jež dělí natolik silná zkušenost, jakou představuje čas prožitý v prostředí totalitního režimu. „Ta věta ‘Měli to vědět’ je pro mě také do jisté míry klíčová,“ komentuje Veronika Volejníková ostrou výtku Marie vůči Janu Lazarovi, který se ji snaží přesvědčit, aby nechala jejich syna studovat v zahraničí – vždyť tam za oponou se nám o ničem takovém ani nesnilo.

„To je právě otázka lidského svědomí, toho, jak pozorně máme svůj život vést a jak důležité je přemýšlet o tom, co konáme, protože můžeme časem zjistit, že jsme si počínali špatně – a už to nemůžeme změnit. Takže já v podstatě souhlasím s větou Měli to vědět,“ uzavírá, „jakkoli je svým způsobem krutá. Ale souhlasím s Marií, s její replikou komunistická strana byla zločinecká organizace.“

autor: Kateřina Hejnarová
Spustit audio

Související