Co je to žert? Musí být něco vážné, aby to varovalo? ptá se Sylvie Richterová nad posledním románem Milana Kundery

16. říjen 2020

Brněnské nakladatelství Atlantis, které vydává v češtině dílo Milana Kundery, publikovalo jeho poslední román Slavnost bezvýznamnosti. Z francouzského originálu jej přeložila Anna Kareninová, doslov napsala Sylvie Richterová. Obě vystoupily na večeru v Moravské zemské knihovně, kde byla nová kniha představena veřejnosti.

Kromě Jany Uhdeové z nakladatelství Atlantis promluvil úvodem ředitel Moravské zemské knihovny Tomáš Kubíček, který připomněl další vazby mezi touto institucí a Milanem Kunderou. Při příležitosti 90. narozenin českého (a francouzského) spisovatele, které připadly na 1. duben 2019, zde vznikla výstava Milan Kundera (neztracen) v překladech. Kundera patří k nejpřekládanějším autorům na světě, jde o více než 3 000 vydání v různých světových jazycích. Výstava se poté jako putovní projekt přesunula do Památníku národního písemnictví na Strahově a následně se vydala na cestu po dalších knihovnách. Byla také vydána kompletní bibliografie Kunderova překladového díla.

Po téměř roce jednání se navíc podařilo uzavřít dohodu s manželi Kunderovými o přesunu Kunderovy knihovny do Brna. „Letos na podzim to nestihneme,“ posteskl si Tomáš Kubíček. „Vzhledem k tomu, co se děje, nemůžeme odjet do Paříže a začít transportovat knihovnu. Bude-li vše v pořádku, na jaře se k tomu plánu vrátíme.“

Poté hovořily o knize Slavnost bezvýznamnosti překladatelka Anna Kareninová a autorka doslovu, spisovatelka a literární vědkyně Sylvie Richterová. Píše v něm: „Vydávat bezvýznamnost za cosi významného a k tomu ji slavit je snad ze všech paradoxů ten nejparadoxnější.“ A dále: „Od prvního románu Žert po poslední Slavnost bezvýznamnosti zkoumá Milan Kundera, jak různá slova mění význam v různých situacích, v různých dobách a podmínkách i podle charakteru promlouvajících. Slavnost bezvýznamnosti otevírá otázku naprosto novým způsobem: obrací ji naruby. Staví bezvýznamnost do prvního plánu. Čtenář může – ale nemusí – závažné otázky najít ve druhém i ve třetím plánu románového prostoru.“

Anna Kareninová nejprve objasnila, že o tom, že právě ona bude Slavnost bezvýznamnosti překládat do češtiny, rozhodl sám Milan Kundera. „Říkala jsem si, že ta kniha je tenká, to zkusím,“ usmála se překladatelka. „Myslela jsem si, že to nebude dlouho trvat, ale nakonec jsem na překladu pracovala velice dlouho. Dalšími a dalšími úpravami jsem postupně vytvořila deset verzí té knihy v češtině. Vždycky ctím autora a nepřipadám si chytřejší než on. Připadám si jako ten, kdo se jím nechává vést.“

Čtěte také

Překlad je jako žena

Kareninová je zkušená překladatelka, pro Atlantis překládá dílo Louise Ferdinanda Célina a Ezry Pounda. Přestože znala i Kunderovy eseje, znovu si podrobně zjišťovala, nakolik spisovateli záleží na přesnosti, věrnosti překladu. „Překladatelé mají takové pořekadlo, že překlad je jako žena. Buď je věrný, nebo krásný. Mně to ale připadalo vždycky hloupé,“ poznamenala. „Pak jsem se dočetla u Milana Kundery, že má tentýž názor a říká: Překlad je krásný, jen když je věrný.“

Měla na paměti, že Milan Kundera mluví o střízlivosti svých vět, a snažila se jí držet. „Díky nakladatelství Atlantis jsem dostala k dispozici v elektronické podobě všechny jeho české knihy,“ uvedla, „a já jsem v nich fulltextově hledala téměř každé slovo. Nejenom slova, která jsou zajímavá – například jestli říká observatoř, nebo rozhledna. Kontrolovala jsem si i slova jako protože a neboť, jestli na začátku věty říká a tak, nebo a tedy, takovéhle zdánlivě hlouposti, z kterých se ale skládá styl autora.“

Čtěte také

Anna Kareninová porovnávala i původní české knihy autora s těmi, které napsal francouzsky: „Zjistila jsem, že ve střízlivosti vět opravdu rozdíl není. A není rozdíl ani v některých návycích, stylu, jako je opakování některých slov ne proto, že by tím chtěl stupňovat nebo udělat prvoplánový efekt. To opakování je u něho něco jako hnízdování. V určité scéně nebo fázi vyprávění opakuje určité slovo jakoby ledabyle, pak ho opouští a v dalších sekvencích knihy už to není.“

Soudruzi a kamarádi

„Při překladu člověk musí být bdělý, protože všecky stejnosti nejsou stejné,“ prohlásila také Kareninová a uvedla několik příkladů. „Až v poslední fázi jsem si dovolila použít dvojí překlad téhož slova. Týká se to i tak závažné věci, jako je slovo camarade. Francouzsky je to soudruh, ale taky kamarád. Já jsem to přeložila jako soudruh, protože toto slovo se používá především v souvislosti se Stalinem a jeho nejužší skupinou spolupracovníků nebo nohsledů.“

Anna Kareninová ale později konzultovala se Silvií Richterovou i s Kunderovými, zda toto slovo může přeložit dvojím způsobem. Protože když je použito v autorském vyprávění, tak je míněno ironicky: Stalin a jeho kamarádi. Ale když totéž slovo používá Stalin, tak říká „soudruzi“, protože jim by neříkal „kamarádi“ – uzavřela překladatelka.

Špatné překlady

Sylvie Richterová překlad Anny Kareninové ocenila: „To není jenom překlad, to je alchymie. Přeložila i ducha.“ A připomněla, že mezinárodní tažení Kundery začalo velmi špatnými překlady. Sama Richterová se s Kunderou seznámila, právě když měla posoudit, jak je do italštiny přeložena jeho kniha Žert. „Vzala jsem na sebe to břímě říct mu, že hrozně,“ vzpomíná.

„V jedné studii jsem dokonce nechala poznámku, že tento překlad je nutno považovat za samostatné dílo. Na základě toho potom Milan Kundera změnil nakladatele a začal nejen dbát o překlady, ale věnoval tři roky kontrole anglických překladů. U všech jazyků, kterým rozumí – například ruština, polština atd. – spolupracoval vždycky s překladateli. Myslím, že teď už je klidný, že po všech těch opletačkách s jeho českými překlady ví, že teď je to v dobrých rukou. Nedobrý překlad autor cítí, jako kdyby mu oblékli cizí propocené šaty. Je to něco nesnesitelného.“

Román Milana Kundery Slavnost bezvýznamnosti přeložený do češtiny na snímku pořízeném na začátku září 2020 v knihkupectví v centru Prahy

„V českém kontextu se říkalo: on píše na rozdíl od Hrabala pro překladatele,“ poznamenala Sylvie Richterová. „Sama jsem jednou napsala: on je tak přesný, že překladatel musí vědět, o co jde.  Ale to nikdy neznamenalo, že by jeho jazyk byl méně bohatý, méně plastický, méně překvapivý. Vždycky když se na to znovu podívám, tak se divím, jak krásný je jeho jazyk.“

Žertem Kunderovy romány začínají

Podle Richterové je nutno knihu číst opakovaně. „Je nutno se jím tvůrčím způsobem pročíst,“ říká. „Kunderovy romány mají vždycky několik významových plánů nebo dimenzí. Jeho příběhy, děje jsou vždycky čtivé, a díky tomu pronikají, ale on sám spojuje román s esejem. Kromě toho je jeho stavebním principem paradox.“ O Slavnosti bezvýznamnosti se také píše jako o románu-žertu. „To je zajímavé, protože Žertem Kunderovy romány začínají,“ upozorňuje Sylvie Richterová, „a jako by končil žertem. Ale člověk se musí zeptat, co je to žert. Nevím, jestli je to žert, nebo výstraha.“ Musí něco být vážné, musí to být tragické, aby to varovalo? ptá se literární vědkyně. „Jak se váží bytí, jak se váží význam?“

Čtěte také

„V Pomalosti autor říká: Přál bych si napsat román, kde není ani jedno slovo vážné. Je to variace na jeden francouzský kavalírský román – a už v tom románu není ani jedno slovo vážné, protože je to o mystifikacích, o žertech. Ale otázka je, co je to vážné slovo, jak se váží slovo,“ uvažuje Richterová.

Upozorňuje také na to, že Kundera své romány komponuje jako hudební skladby, a na to, že sám autor říká: „Já bych si přál, aby mé knihy lidé četli meditativně.“ Tématy jeho románů jsou hluboká filozofická témata. „Myslím si, že otázka boha ve světě bez boha je ústřední a že tento román to potvrzuje,“ uzavírá Richterová, „je třeba se pročíst až k tomuto tématu.“

Spustit audio

Související