Čím víc se hudba zakazuje, tím víc je interpret žádaný, říká autorka knihy Hendrixova kytara

Díky psaní této knihy vlastně přežila celý minulý rok poznamenaný covidovými restrikcemi. „Mohla jsem psát, a když píšu, mám vlastně takovou dobrovolnou karanténu,“ svěřila se autorka v pořadu Apetýt.

Psaní knih je podle Dubské osamělé povolání, a pokud píše, je to s ní pro její nebližší okolí velmi náročné, poněvadž potřebuje absolutní klid. Napsala například knihy Člověk Gabriel, Dcery či Z kopce do kopce.

Kniha Hendrixova kytara líčí osudy nadaného muzikanta, který se sice narodil pod šťastnou hvězdou, ale bohužel pro něj vyrůstal v Československu 70. let, kdy panovala nejtužší normalizace. V té době byla v našich končinách rocková hudba naprosto nechtěným jevem a tehdejší komunistický režim se ji snažil potírat nejrůznějšími příkořími.

„Kdo chtěl hrát v 70. letech rock, měl automaticky problém, postihy, zákazy, přehrávky před předem zaujatou komisí. A i když jste náhodou prošli, nikdy nebylo jisté, že vůbec budete hrát. To si dnešní muzikanti nedokážou představit,“ líčí Kateřina Dubská. K napsání knihy ji prvotně inspiroval právě příběh Hendrixovy kytary – jediné, která se nachází na našem území.

Také poukazuje na zajímavou pravidelnost spojenou s vývojem a fungováním rockových kapel. „Na někoho zkrátka přijde hudba, hraje na všechno možné, pak potká podobně ‚postižené‘ lidi, dá se dohromady kapela, která začne hrát po garážích a barech. Objeví ji nějaký manažer, zkrátka se škrábou na hudební Olymp a až jsou nahoře, začnou problémy. Někdo to přežije, někdo ne.“

Setkání s brouky

Sama poslouchá kvalitní hudbu, která má co říct i třeba po 40 letech. Vyrůstala na Martě Kubišové, ale šok pro ni znamenalo seznámení s Beatles. „Tehdy jsem byla u babičky na prázdninách a vnučka sousedky mi pustila na desce Yesterday od Beatles. Byl to pro mě šok. V rádiu se něco takového vůbec nehrálo. Nutila jsem ji, aby mi písničku pouštěla pořád dokola, až se naštvala a už mě k nim nikdy nepozvala,“ směje se Kateřina Dubská.

Uvěřitelné dialogy

Při psaní spolupracovala s odborným poradcem, neboť v knize hraje hudba důležitou roli. Nejen ohledně hudebních nástrojů a technických věcí, ale také proto, aby vyzněly věrohodně dialogy mezi členy kapely, což jsou muži. Ženy se baví úplně jiným způsobem a také jinak myslí, tak aby byly mužské postavy pro čtenáře uvěřitelné.

„Umění a hudba především se nedá zakázat. Čím víc se bigbít zakazoval, tím víc ho lidé chtěli a vždycky se ke své hudbě dostali. Je to jako přehrada, která nejdřív proteče a pak se celá protrhne.“

A životní krédo Kateřiny Dubské? „Měla jsem jich v životě víc, třeba ‚Co tě nezabije, to tě posílí!‘ Ale teď se můj život nejvíc podobá plavbě po klidné mořské hladině s občasnými vlnkami a řídím se proto heslem ‚Vše pomine‘,“ vysvětluje jedna z našich nejúspěšnějších současných spisovatelek.