Čím víc lidi můj projekt nezajímá, tím víc zajímají mě. Je to zvláštní druh masochismu, říká výtvarnice Kateřina Šedá

Kateřina Šedá dál vysvětluje, proč cenu Architekt roku považuje za vtip:

„Jsem jediný laureát, který nevystudoval školu architektury, a jediný architekt, který nestaví domy. Dokonce lidi z těch domů vyhání, aby v nich netrávili svůj čas. Dokonce se zaměřuji na to, aby lidé některé prvky architektury bourali, třeba ploty a zdi.“ 

Čtěte také

„Turistické centrum Krumlova je jako vyloučená lokalita, proto mě zajímá,“ říká Kateřina Šedá

Před časem se Šedé začalo říkat sociální architektka. „Já jsem se tak ale nenazvala. Buď to byli účastníci mých projektů, nebo různí odborníci, ale můj obor to úplně není,“ brání se.

Vystudovala totiž Akademii výtvarných umění. „A tím, že má práce byla spíš o vztazích mezi lidmi a komunitami, které souvisejí se snahami stavět trochu jiné domy, tak to řada lidí nazvala sociální architekturou – a už mi ta nálepka zůstala.“ 

Sbližuje lidi tím, co je rozděluje

Šedá se snaží lidi sbližovat tím, co je rozděluje. „Určitě je to riskantní a určitě to není můj prvotní záměr. Ale když jsem se zpětně dívala na své věci, tak mi vyšlo, že to skutečně je prvek, který projekty prostupuje jako linka.“

„Když na to místo přijdu, tak se snažím zjistit, co je největší problém. A díky tomu se mi logicky daří spojit lidi, který by se za normálních okolností vůbec nepotkali, nebo se nemají rádi, nesnáší se či jsou velmi rozdílní. To je věc, která se nedá ničím moc nahradit.“ 

Čím víc to lidi nezajímá, tím víc oni zajímají mě. Je to takový zvláštní druh masochismu.
Kateřina Šedá

Výtvarnice Šedá má velký úspěch jak doma, tak za hranicemi. V roce 2011 například vystavovala v prestižní londýnské galerii Tate Modern, a to vedle působivými sbírkami umělců 20. století, takže i vedle Claudea Moneta, Salvadora Dalího nebo Pabla Picassa. 

„Pro mě to nikdy nebyla meta, ale nemohu říct, že by mne to nepotěšilo. Není to ale důvod, proč to všechno dělám. Určitě jsem větší radost měla z toho, co se tam odehrálo – protože jsem přemístila osmdesát obyvatel Bedřichovic. A taky to, co z akce nakonec vzniklo, což bylo skutečné náměstí v obci. To byla větší radost, než že si mne pozvali kurátoři Tate Modern.“

Čtěte také

Lidé se při seznamování obávají, že tím rozvrátí jiný vztah, myslí si výtvarnice Šedá

Ve svém rodném Brně-Líšni tak třeba pozvala 511 malířů, aby nakreslili profil města, pak ho otočili a našli podle něj profilového místního obyvatele. Problém je, že jim vyšel její vlastní otec.

„Bohužel se to nepovedlo, protože si lidi mysleli, že je to podvod. Vyšla mi ta nejhorší možná varianta, ale na druhém místě byl místní bezdomovec a na třetím Romka. Takže všechna tři první místa byla dost problematická,“ popisuje.   

Zajímají mne ti, co o to nestojí

Do projektů výtvarnice zapojuje stovky lidí, aby je vytrhla ze svých stereotypů. „Dnes už to nejsou stovky, ale tisíce lidí, protože to jsou celá města, která mne buď pozvou, nebo si je sama vyberu. Už nejsem schopna osobně působit na každého člověka jako na začátku.“ 

Kateřina Šedá, host Hovorů|foto:archiv autora, Kateřina Šedá a kolektiv architektů

Dalším hlavním rysem její práce je skutečnost, že ji zajímají lidé, kteří o to vůbec nestojí. „Většinou mě zajímají lidi, které to vůbec nezajímá, což je logicky skoro většinová populace. A čím více je to nezajímá, tím víc oni zajímají mě. Je to takový zvláštní druh masochismu,“ přiznává.

„V okamžiku, kdy už tu skupinu strhnu, tak je většinou proměna jejich chování ještě o dost větší. A pak dokážou dělat něco dalšího i sami. Je to dost náročná disciplína a neznám moc lidí, kteří by se něčemu podobnému věnovali, takže se mi nedaří najít dlouhodobé spolupracovníky,“ uzavírá Kateřina Šedá. 

Celý rozhovor pořadu Hovory najdete v audiozáznamu, ptal se David Šťáhlavský. O čem bude její nový projekt? A proč jí vadí, když lidé čekají po pandemii na „návrat do normálu“?