Čím víc kilometrů v nohách, tím líp! Na cestách zažívám obrovskou solidaritu, líčí poutník

Sám se nejvíc cítí poutníkem, záběr jeho činností je ale mnohem širší. Je profesionálním rozhodčím stolního tenisu, rád ale přiloží i ruku k dílu. Na rozhovor přijel rovnou z obcí postižených tornádem, kde pomáhal. „Cítil jsem, že je to potřeba, tak jsem jeden den pracoval v Hruškách, pak v Mikulčicích, v Lužicích. Nečekal jsem, že něco takového v životě uvidím, ale moc mě potěšila solidarita a spojení lidí, kteří si navzájem pomáhají.“

S přírodními katastrofami se ale potkal i jinde ve světě. „V Japonsku jsem zažil silnější zemětřesení, ale tam je to všechno odpružené, takže to bylo celkem v pohodě, ale tornádo na Moravě bylo nejděsivější. Snad do Vánoc budou všichni bydlet,“ věří Roman Klecker.

Turista i poutník

„Putování je směřováno hlavně do svatých míst, v Evropě hlavně do Říma nebo do Santiaga de Compostela, pak Jeruzalém – to byl můj velký sen, který se mi podařilo dokončit. Láká mě genius loci, to, že jdete cestou, kterou před vámi prošly tisíce poutníků, vnímám to jako setkávání s lidmi i poznávání krajiny. Sám si můžu cestou přemýšlet nad spoustou věcí. Obrovsky mě to nabíjí, je to moje droga.“

Zatím poslední pouť absolvoval z Vídně do Mariazell, kterou zvládnul za tři dny. Rád vzpomíná i na cestu do Fátimy. Trasa putování je u něj často propojena i s prací rozhodčího stolního tenisu. „Většinou vyjdu z místa, kde se hraje turnaj, naposledy byl právě u Porta.“

Čím víc kilometrů, tím líp

Roman Klecker chodí nejraději dlouhé cesty, stovky kilometrů před ním jej lákají. „Všechny prochozené kilometry jsem nepočítal, jen jsem si tak letmo sečetl ty zahraniční poutě – to je něco přes 15 tisíc kilometrů.“ Součet ale není konečný, například pěší trasa z Brna do Prahy je pro něj běžná vzdálenost, kterou prošel několikrát v obou směrech, proto ji už ani nezapočítává do svých celkových kilometrů.

„Nejdelší trasa byla 50 kilometrů denně, to bylo na pouti do Santiaga. Tenkrát jsem byl fyzicky zdatnější, dneska zvládám bez problémů 35 až 40 kilometrů. Čím blíž jsem k cíli, tím je to pro mě smutnější.“ A tak se po každém návratu domů rychle poohlíží po další cestě. „Potřebuji spát venku, zažívat, že někam směřuji s batohem na zádech. Rozhodně platí, že cesta je cíl!“

Cíl poutníků – Bazilika v Santiagu de Compostela|foto:Fotobanka Pixabay, ©

Často se mu stává, že jej někdo pozve na nocleh k sobě domů. „Najednou jsem za pár minut u někoho doma, povídáme si večer na zahradě, ráno dostanu výslužku… pak cítím, že svět je ještě v pořádku.“

Na olympiádu letadlem

Nominaci na olympiádu jako rozhodčí obdržel už v červnu 2019. Původně plánoval do Tokia dojít pěšky, ale nakonec se vzhledem k protiepidemickým opatřením musí smířit s leteckou cestou. „Říkal jsem si, že pojedu vlakem přes Rusko, vezmu to přes Bajkal, tam si trošku odpočinu. Pak pojedu do Vladivostoku, odtamtud jezdí jednou týdně loď na ostrov Šikoku – tam je pouť po 88 klášterech, měří přes 1 000 kilometrů.“

Cestu měl v plánu začít asi tři měsíce předem a zakončit ji výstupem na legendární horu Fuji. To, že se nemůže znovu po Japonsku toulat, ho mrzí, zážitek z této události si ale nechce nechat zkazit. „Přestože olympiáda bude letos bez zahraničních diváků, tak se těším na atmosféru, ale třeba i na to, že se mi podaří nahlédnout do olympijské vesničky,“ těší se Klecker.

Na co a jak se připravit, když se chcete stát poutníkem? Proč převážel letadlem prázdné hliníkové obaly a co všechno musel udělat pro získání licence mezinárodního rozhodčího? Poslechněte si rozhovor Jany Kobylinské s Romanem Kleckerem.