Chci zviditelňovat neviditelné. Práci tiskařů, řemeslníků i přírody, říká výtvarnice Petra Gupta Valentová. Inspirovala ji Indie a modrotisk

Už jako malá holka věděla, že jejím domovem nebudou rodné Pardubice, ale velký svět. Cestovala, co to šlo, na střední využila možnosti studentské výměny s Polskem, na vysoké zase vyrazila do Finska. Kdyby se nakonec Petra Gupta Valentová nerozhodla pro New York, kam odjela díky Fullbrightovu stipendiu, pravděpodobně by coby milovnice zimy a procházek po zamrzlém moři žila na severu.

Petra Gupta Valentová, série Memory Map, výšivka na plátně, 2019-2022|foto:Archiv Petry Gupty Valentové

Jenomže osud tomu chtěl jinak. Na newyorské Hunter College si vymyslela konceptuální diplomní projekt s názvem Hledání Sáma. Podala si inzerát, scházela se s potenciálními nápadníky a brala si od nich recepty, které pak sdružila do kuchařky. „Pracovala jsem tehdy v restauraci a celý ten svět vztahů a restaurací v New Yorku mě trochu iritoval. Tohle byl způsob, jak se s tím srovnat, a když pak došlo na to, že v New Yorku chci zůstat, začala jsem na základě tohoto prototypu chodit tak dlouho na rande, až jsem potkala manžela,“ popisuje.

Zjistit, jak funguje umělecký ekosystém

Jejím mužem se stal indický absolvent ekonomie na prestižní privátní univerzitě v USA a dnešní bankéř na Wall Street. Petře se tak otevřela další možnost poznat novou krajinu, mentalitu, lidi.

Petra Gupta Valentová, série Memory Map, výšivka na plátně, 2019-2022|foto:Archiv Petry Gupty Valentové

Do Indie jezdili za manželovou rodinou pravidelně, záhy se tam začala vydávat i sama anebo s dětmi. Seznámila se s organizací Art Inn Jaipur, díky které mohla v Indii pracovat a hlouběji poznat kulturu. „Rodina mého muže je velmi vzdělaná, všichni mají doktoráty, takže ocenili, že se snažím zapojit. Dneska jsem to už já, kdo je provádí tamními dřevotiskovými dílnami,“ usmívá se.

V džajpurské komunitě začala své kresby přenášet speciální technikou na hedvábí a detailně se zajímala o techniku dřevotisku i o celý „ekosystém“: na společném výsledku tam totiž pracují různé profese jako barvíři či řezbáři. Tehdy už coby studentka doktorského programu na UMPRUM přišla do Džajpuru s projektem společného designu. „Fungovala jsem jako kurátorka, pomáhala jsem tiskařkám vyrábět jejich vlastní vzory, kterými reagovaly na život komunity. Vzory byly v jejich mentálním vlastnictví, za které jsem jim platila.“ Přes práci s indigovou modří se dostala k tradiční moravské technice modrotisku a pro srovnání začala úzce spolupracovat s dílnami nejen ve Strážnici.

Petra Gupta Valentová: dřevotisk na plátně, Jaipur, Indie, 2016|foto:Archiv Petry Gupty Valentové

Ve Vizitce vysvětlila, čím se vyznačuje metoda protisku (hotové látky se dají použít například při potahu sedacího nábytku nebo jinde v interiérech) a popsala také podstatu své tvorby. „Moje práce je hodně o tom, co není vidět. Zajímá mě zviditelňování neviditelného – práce tiskařů, řemeslníků, žen, přírody. Sama pracuji pomalu, dlouho, výšivky přes látky potištěné nebo obarvené přírodními barvami mi trvají roky. A je to tak v pořádku. Dělala jsem v galerii a často se setkávám s nadvýrobu uměleckých děl, a to není moc veselý svět.“

Petra Gupta Valentová má smělé plány, vlastně už teď jejich rodinnou farmou „proplouvají“ desítky umělců, kterým chce do budoucna nabídnout rezidenční pobyty i svou domácí galerii v sídle, které s manželem budují na sever od města New Yorku. „Pokud jsme měli to štěstí se někam dostat, něco vybudovat, měli bychom se o to s ostatními podělit,“ říká za sebe i za celou rodinu.