ČESKO ZEMĚ NEZNÁMÁ

"Camellia japonica, kamelie japonská, keř z řádu Camelliacae. Listy široce eliptičné, krátce řapíkaté, pilovité, špičaté, silně kožovité, lesklé a lysé. Květy veliké, s pěti střechovitými lístky a menšími listenci a namnoze s pěti velkými červenými plátky korunními, jež jsou dole mezi sebou i s četnými, dole srostlými tyčinkami spojeny a proto společně s nimi také opadavé. Čnělka se třemi bliznami, tobolka třípouzdrá, třísemenná. Kvete od prosince do května. Původně v Japanu domácí, ale zde, jakož i v Číně hojně pěstovaná. Do Evropy zanesena z Japanu v polici předchozího století a je zde podnes z nejoblíbenějších rostlin ozdobných. Pěstuje se v několika odrůdách bělo- i červenokvětých. Obyčejně jest plnokvětá, řidčeji vídáme u nás planý, jednoduchý, až nejvýš zdobný květ. Ze semen málo větších hrachu tlačí se v domovině kamelie také olej.

Kamelie jest nejbližší příbuzný pravého čajovníku Thea, V Japanu a Číně se bílé, příjemné květy Camellie sasanqua, zde domácí, přidávají k čaji, aby mu dodaly příjemné vůně." Starý zlatý dobrý Otta. Tedy: Ottův slovník naučný. Ač počat již ve století předminulém, přece jen jest dosud neselhávajících zdrojem všech možných i nemožných informací, těch, jež zrovna potřebujeme, i těch, jež nám momentálně nejsou na nic. Leč ani Otta nestačil k heslu "Camellia" napsat vše, co věděl (anebo to možná ani nevěděl). Ono se mnohé o této půvabné květině dlouho nevědělo. Kamélie patří do čeledi čajovníkových. Známý užitkový čajovník, Thea sinensis, je opravdu její blízký příbuzný. S barvou jejích květů je to různé, jakož i s velikostí? Kamélie může kvést nejrůznějšími odstíny, od bělavé až po sytě červenou... mohou to být kvítky drobné, nepatrné, ale taky široké třeba patnáct centimetrů. Kamélie většinou nevoní, ale kupříkladu taková Camellia sasanqua voní, a moc pěkně. Číňané přisoudili kaméliím čtyřsetletý život. V jejich kořenech spatřovali tvar truhlice na rýži, jejich větve se prý splétaly do podoby draka. Legenda říká, že se kamélie umí proměňovat, jako třeba liška. Nevysazuje se proto podél cest, aby neublížila pocestným. Jiná japonská pověst vypráví o dívce, která si přála, aby jí mladík přivezl semena kamélií. Když dva roky čekala a mladík se nevracel, myslela si, že na ni zapomněl, a vzala si život. Mladík po návratu zasel semena u jejího hrobu. Když však někdo chce květ kamélie utrhnout, zjeví se mrtvá dívka a zastaví ho. Japonci proto kamélie příliš netrhají. V americkém státě Alabama je kamélie přímo státní květinou. Stačí si vybrat. Kamélie by nikdy nebyla kamélií, nebylo-li by Brna. Tedy: ona by snad existovala i bez něj, ale asi by se jmenovala jinak. I když kamélie zní jako něžné dívčí jméno, po žádné ženě jméno nepodědily. Díky světoznámému botanikovi Carlu von Linné, který dal této květině jméno, přestal být jistý Brňan zapomenutou a bezvýznamnou postavičkou z naší historie. Jiří Josef Kamel narodil v rodině brněnského postřihačského mistra Andrese Kamela. Bylo to 21. dubna roku 1661. Domek tatíka postřihače poblíž Židovské brány, což znamená někde nedaleko ústí Masarykovy třídy do náměstí před brněnským Hlavním nádražím. Nějakou dobu studoval v rodném Brně. Na místě, kde se dnes nachází budova Českého rozhlasu Brno, stála jezuitská kolej - dnes z ní zbyl pouze kostel Nanebevzetí Panny Marie, kterému ovšem neřekne nikdo jinak než Jezuitský kostel. Rozloha brněnského jezuitského areálu byla mnohem větší. Při jeho budování padlo na jedenadvacet parcel sousedních, čímž se stal nejrozsáhlejším klášterním komplexem v tomto městě. Asi v 17 letech byl Jiří Josef přijat na jezuitskou misijní školu ve Vídni. Ukončil ji s vynikajícím prospěchem. Zejména v přírodních vědách exceloval. Studoval i na gymnasiu v Brně (samozřejmě jezuitském, školství mělo tento řád vynikající), a v Brně také roku 1682 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Bylo mu tehdy jedenadvacet let. Když mu skončil noviciát, působil jako "socius infirmarii" v Jindřichově Hradci, později vedl jako apothékář lékárnu koleje v Českém Krumlově. A právě v Krumlově došlo k zásadnímu rozhodnutí o jeho dalším životě. Měl odcvestovat jako misionář do Filipín. Fratres jezuité nebyli žádní amatéři. Jejich organizace byla přesná a promyšlená, řídili je lidé, kteří byli důkladnými znalci poměrů třeba i v té nejvzdálenější zemi. (Pro leckteré ministerstvo zahraničí by byli opravdovým přínosem.) My jsme nyní ale v druhé polovině 17. století.

Zastavujeme se u faktu, že bylo třeba obsadit místo jednoho lékárníka čili apothékáře v kolejní lékárně v Manile na Filipínách. Jezuitské vedení tedy vybralo jednoho ze svého tovaryšstva (tím byl právě Kamel), a podalo mu zprávu, že právě on byl zvolen a pověřen. Což znamenalo, že se okamžitě rozeběhlo vyřizování a zařizování následujících záležitostí: Jeho dosavadní pracoviště ho vybaví potřebami na cestu do janovského přístavu v Itálii. Ostatní spolucestující, kteří s naším vyvolencem vytvoří jednu skupinu, se s ním sejdou v Janově tak, aby to bylo časově sladěno. Všem ze skupiny bude vystaven společný pas, jeden z nich je stanoven za vedoucího. Všichni stihnout vyplutí lodě z Janova do španělského přístavu. Budou pro ně zajištěna místa v dostavnících nebo v poštovních vozech. Pro všechny bude v Seville zajištěny výuka španělštiny, kterou budou na Filipínách potřebovat. V Seville budou stanoveny menší skupiny, které vyplují do zámoří - část z nich zůstane po přistání v Mexiku, část bude pokračovat třeba do jižní Ameriky a další pak poplují ještě dál, na Filipíny. Ti, kteří poplují z Mexika dál, se musejí dostat přes hornatou pevninskou šíji na mezcích i se zavazadly v termínu tak, aby stihli odjezd lodi, která může vyplout pouze jedenkrát do roka. Pro všechny misionáře bude k dispozici osobní prádlo, šatstvo, obuv, jídlo na cestu i při plavbě. Kromě lidí je nutno transportovat i materiál potřebný na cestu i do místa určení - zásoby potraviny, vodu, nádobí, nářadí. To všechno pořád ještě v 17. století. Bez telefonu, bez přesně nebo vůbec fungující pošty, bez železnice, bez motorových lodí, bez rádiového spojení, bez podmořských kabelů (o internetu a e-mailu ani nemluvě). Kupodivu však všechno klapalo. "Sevilla, 18. července 1688. Dorazili jsme do Sevilly a budeme zde ještě rok. Učivo spočívá ve španělštině, o španělských zámořských državách, o jejich historii, o domorodém obyvatelstvu, o mravech, podnebí, přírodním bohatství, zvyklostech, rostlinstvu, řemeslech, zemědělství, stavebních pracích, rybolovu a opět ve výuce jazyka španělského. Měsíce se vlečou a někdy zas letí o překot. Jediným rozptýlením snad je, že se musíme učit plavat. Ve vyhražené lázni na břehu řeky za městem nás mladý bratr učí plaveckému umění. Cestování v 17. století bylo trochu jiné dobrodružství než dnes. Nekonalo se na palubě boeingu, ale galeony. Galeona, na kterou se nalodil Brňan od Židovské brány Jiří Josef Kamel, patřila sice ve španělském loďstvu k těm větším, ale svou stovkou loktů délky a čtyřiceti lokty šířky se jumbo-jetu věru vyrovnat nemohla. A kromě toho ta cestovní doba! Ze španělského přístavu Cádizu do novošpanělského (tedy mexického) Veracruzu to trvalo rovných devadesát dní. Tři měsíce! Hrůza. A to nebylo vůbec nic proti tomu, jak dlouho se táhla plavba z mexického Acapulca na pobřeží Tichého oceánu do filipínské Manily. Osm měsíců. Otrava k nepřežití. Jak nám přijde vhod, že mžeme tuhle dobu ve svém vyprávění prostě a jednoduše přeskočit.

"Důstojní otcové, přistáváme na Filipínách. Ještě dnes, 15. července Léta Páně 1689. budete stát na půdě Manily. Sestupte prosím do člunu na pravé straně lodi, budete odvezeni k přístavní strážnici. Tam počkáte, až bude vyložen náklad a až se dočkáte svých vaků. Mějte trpělivost! Musíme uspíšit vykládání, blíží se bouře!" Vykládání nákladu probíhalo v lijáku a prudkém větru. Přístavní dělníci vozili bedny a koše na koleskách po úzkých hrázích. Spěch... liják... vichřice... nešťastná náhoda... snad i neopatrnost způsobily, že jedna úplně naložená koleska se po cestě převrátila a náklad se jenom s obtížemi podařilo zachránit, aby nespadl do moře... Dva kožené vaky se však otevřely a vichřice rozmetala jejich obsah po mořských vlnách široko daleko... Papíry a prádlo... všechno navždycky ztraceno... Ty vaky patřily otci Kallerovi... a Kamelovi. Nejvíc ho trápilo, že pozbyl svůj deník. Bylo v něm pět let jeho života, den za dnem... Apothéka v Manile se lékárnám, jaké znal Kamel v Brně, v Jindřichově Hradci nebo v Českém Krumlově, naprosto nepodobala. Byl to zanedbaný kumbál s minimální vybavením. Kamelovi trvalo dlouhý čas, než ji uvedl aspoň do obstojného stavu. Ale nestaral se jenom o lékárnu. Začal taky léčit a bratři mu začali říkat "Medicus." Aby svým pacientům v lazaretu rozuměl, učil se několika domorodým jazykům - pořídil si slovníček místních výrazů s latinským a španělským překladem. Procestoval napříč největší filipínský ostrov Luzon. Všímal si obydlí Filipínců, jejich tetování, vlasů žen (možná nejen jenom vlasů, ale kdo by mu to vyčítal...).Kreslil zvláštní tvary. Zvláštní tvary hor a kopců. Vyptával se, co lidé jedí, jaké plody sbírají a ze všech nejvíc se zajímal o rostliny, zejména o jejich léčebné účinky. Všichni ti domorodci naprosto nechápali, nač to ten človíček s bledou pletí, oblečený v tak nepěknou černou látku potřebuje. Celé Filipíny jsou jedna veliká botanická zahrada, ale Kamel je chtěl mít v malém! Takovou botanickou zahradu, ve které by bylo co nejvíc rostlinných druhů! Několik domorodců muselo celou plochu budoucí zahrady přerýt a Jiří sám rozhodoval, kam se který druh bude sázet. Velkou starost mu zejména dělaly jména rostlin. Názvy exemplářů. U všech znal domorodá jména, ale nalézt odpovídající název latinský... který třeba už dřív byl rostlinám dán a zapsán... to je velice nesnadné. Musel hledat, srovnávat, odpovídá-li popis právě té hledané. Jenomže popis bývá nepřesný, každý autor si všímá jiných znaků, chybí systém! A tak srovnával s díly jiných autorů a nalezl pro své exempláře názvy španělské, malajské, indické i čínské. Bylo však i několik případů, že objevil jedince, který se prostě v žádném dostupném herbáři nevyskytoval. Kupříkladu jeden druh nízkého keříku s temně modrými jedlými bobulemi... Připomínaly mu borůvky. Pojmenoval je Myrtillus bohemica. Čas se nezastavil, a čím víc bylo práce, tím víc utíkal. Kamelovi se dostalo na Filipínách třetího přízviska, které se tu vyslovovalo s náležitou úctou: Botanicus.

Jak propukla v Manile během roku 1704. morová nákaza, to už nikdo nezjistí. Když se na to podíváme dnešníma očima, tak celou tu epidemii má na svědomí nejspíš nějaká loď, která ji do přístavu přivlekla. Kapénková infekce, proti které se prakticky nebylo lze bránit, vyvolávala rychle zánět plic s těžkou otravou celého organismu. Při infekci kožní cestou se vyvíjel dýmějový mor s těžkými hnisavými záněty mízních žláz. Kamel i bratří Starck a Ferroblanco byli ve dne v noci zaměstnáni v apothéce. Nosili přes ústa šátky namáčené v octu, nešetříme karbolem a kafrem. Mrtví byli pohřbíváni do společné šachty daleko za městem a hojně zasypáváni vápnem. Jiřímu se podaří moru uniknout. Nejpozději v příštím roce se chystal vyrazit na ostrov Cebu a na Sanar... Vyvěrají tam teplé prameny s léčivými účinky. Podobných pramenů je několik, ale tyhlety ještě nenavštívil. Také zahrada na něj čeká. Řada exemplářů se neujala. Musí přivézt nová semena. Chtěl by vystavět na zahradě přístřešek, aby tam mohl pracovat za nepříznivého počasí. A taky zvonici na kapli by měl dát opravit. Volného času je málo. Věnuje ho svým rukopisům. Ty přepsané posílá do Londýna. Bratří zůstalo jen málo. Musejí vydržet. Dokud nepřijedou další. Jaro roku 1706. Je suché a horké. Vzniká citelná nouze o vodu. Zahradníci ji vozí v bečkách z lesa, vzdáleného asi pět mil. Jsou tam prý veliké duté stromy, ve kterých se dešťová voda drží celý rok. "Vodu používejte jenom k mytí a na záchody! K pití je nutné ji převařovat!" kladl Kamel všem na srdce. Slunce pálí, je nesnesitelná žízeň. Jiří zastiňuje rohožemi mladé rostlinky, pokouší se zachránit aspoň část své piplavé práce. Jeden ze zahradníků má ve vyschlé strouze uschovaný hliněný hrnek s vodou. Kamel se ptal, jestli je převařená, zahradník přisvědčuje. Jiří si jenom namočí rty, pak ale jednou polkne, voda je teplá, bez chuti. Několik dní pak má nepříjemný pocit v žaludku. Přisuzuje to horku, a tomu, že vlastně nic nejí. Pak se dostaví průjem. Je stále častější, i několikrát za den, spolu s ním bolesti žaludku a břicha. To nebyl obyčejný průjem z horka. Kde se mohl nakazit? Že by ten zahradníkův hrnek? To by ovšem znamenalo - dyzentérii. Střevní úplavici. Všem bratrům zakázal, aby se k němu nepřibližovali, že bude až do vyzdravění na zahradě. Na odlehlém místě zahrady pak vykopal jámu. Vyčerpalo ho to k smrti. Přichystal si nádobu s vápnem. Než byl hotov, měl několikrát záchvat průjmu. Vycházely z něj cáry střevní sliznice a krev. Hází je do jámy a zasypává vápnem.

Ve čtvrtek 2. května roku 1706. zemřel Georgius Josephus Camel, Jiří Josef Kamel, rodem z Brna, ve věku pětačtyřiceti let, pravděpodobně na amebiázu, infekční onemocnění střev, způsobené prvokem amébou, měňavkou. Na Filipínách žil a pracoval 17 let. Profesor botaniky ve švédské Uppsale, slavný Carl von Linné, který považoval Camela za Angličana, se narodil až po jeho smrti. Za nějakou desítku let uctil jeho památku tím, že jeden okrasný keř z čeledi čajovníkovitých pojmenoval jeho příjmením. Camellia japonica. Kamélie.