Brněnské Divadlo Radost slaví sedmdesátiny a pluje vstříc dalším zážitkům

Foyer Divadla Radost v Brně

Houfy roztodivných pimprlat, dávné vzpomínky na dětské zážitky i velice živá současnost. Ve foyer nastrojené dívenky a kluci – skoro už puberťáci, jindy zas caparti, co se předevčírem zbavili plínek… a taky dospělí, co zatoužili po svěžím divadelním zážitku. To všechno už neuvěřitelných 70 let.

Loutky v Divadle Radost

V „křestním“ listě divadla najdeme datum 25. října 1949. Historie nicméně není tak jednoznačná – a hlavně je mnohem starší. Na samém začátku stál významný loutkářský režisér Vladimír Matoušek. Svoji první scénu založil v Břeclavi už roku 1927. O jedenáct let později ji vypudili němečtí nacisté, když obsadili pohraničí. A tak byla druhá Matouškova Radost založena roku 1940 ve Zlíně, v letech poválečného nadšení se pak objevuje v Brně jako amatérské divadlo studentů gymnázia a konzervatoře.

Inscenace Karafiátových Broučků byla tak úspěšná, že se narodila myšlenka skutečně profesionálního loutkového divadla. Jednoho říjnového dne roku 1949 se pak premiérou veselohry Václava Renče Medvěd Fuňa stala Radost konečně scénou profesionálů. Hlavní slovo tu pochopitelně měly klasické marionety, pak se začaly objevovat spodové loutky, maňásci a javajky. Navíc si mohla jako jediná loutková scéna dovolit živý orchestr.

Divadlo Radost - Vlastimil Peška

Vidím to jako dnes: jednoduché hlediště s dřevěnými sklápěcími sedátky vždy pro dva malé diváky, jeviště skoro na dosah, těm pejskům, kočičkám, medvědům a princeznám se dalo hledět do tváře, a přece tam za oponou to byl jiný svět, jehož kouzlo si člověk nese životem napořád. Pro mne je dodnes nezapomenutelná inscenace hry Evy Borisové Tajemství zlatého klíčku z roku 1957, v níž dominoval tehdy ještě neobvyklý kontakt živého herce a loutky. Radost tehdy hostovala ve Vietnamu a Mongolsku, Indii, Ceylonu a Indonésii, Kambodži a Egyptě. Otisk dávných dalekých kultur, k nimž často tamní tradiční loutky přirozeně patřily, se zajímavým způsobem objevoval i v brněnských inscenacích.

Dnes se ze skromného divadla stala prestižní scéna, a to nejen tím, co a jak dělá, ale také novou neobvyklou architekturou, jejímž autorem je architekt Oldřich Prokeš ze Studia AAA. Celá stavba trvala dvanáct let a nebyly to pro soubor časy snadné. Výsledek je krásný a hlavně neobvyklý. Nad nádvořím například pluje ve výšce obrovská bárka, která kromě divadelního zázemí má na své palubě půvabné muzeum loutek. Lodní prvky najdeme ostatně, kam jen oko dohlédne: lodní okénka, stylizovaná plachta a skladiště kulis na nádvoří sídlí v „docích“. Na kapitánském můstku oné lodi komediantů mne uvítal Vlastimil Peška, který je jako ředitel v čele této scény už 25 let. Původně režisér a hudební skladatel. A taky velký milovník loutek.

Divadlo Radost nemůžete přehlédnout

Loudali jsme se divadelním areálem a náš rozhovor se z historického ohlédnutí přehoupl k budování oné pozoruhodné architektury, k neobyčejné a nezastupitelné roli hudby a pochopitelně k premiéře Kainarovy Zlatovlásky, nastudované právě k onomu významnému jubileu. Jen dojemný půvab loutek v tamním muzeu – hebké kožíšky myší, medvědů a lišek, rošťácká očka nezbedných kluků a maličko nostalgický humor klaunů – jaksi na mikrofon plně vyjádřit nešlo. Naštěstí jsem měla s sebou fotoaparát.

Když jsem z onoho zvláštního světa pimprlat a jejich milujících lidí skoro vycházela na ulici, náhle jsem ji uviděla: dřevěnou plastiku dívky s výrazným obličejem, která muzikantsky dlouhými prsty hýčká flétnu. Je to Múza Radosti, kterou výtvarník Michal Hejmovský vyřezal z ořechu, jenž musel ustoupit přestavbě Radosti na krásné moderní divadlo.